Tahle deska vznikla z velmi smutného důvodu, ale nakonec to vypadá na to, že bude představovat i start nové kapitoly. Prvotním impulzem pro její vydání totiž byla smrt zpěváka Phila Nara, někdejšího frontmana hardrockových Talas, kde hrával společně s basistou Mr. Big a Davida Lee Rotha Billym Sheehanem. Naro poslední léta svého života tvořil hudbu spolu s kytaristou Donem Mancusem, letitou oporou bývalého zpěváka Foreigner Lou Gramma, pod společnou známkou DDrive, ovšem v době příprav třetího alba onemocněl rakovinou, které nakonec před rokem podlehl. Ovšem hudba po něm zůstala. Té se chopil právě Mancuso, jako spoluautor všech skladeb a za pomoci dalších přátel se nevzdal myšlenky, album přece jen dokončit. Změnil jméno na Lips Turn Blue, požádal i svého starého přítele Lou Gramma o výpomoc a nakonec se vše dotáhlo do zdárného konce. S ním jen Mancuso i jeho spoluhráči natolik spokojeni, že vydání bezejmenného debutu považují za startovní výstřel k další tvorbě, už s Narovým nástupcem Iggym Marinem.
Mancuso, jako nepopiratelná vůdčí osobnost souboru, do hudby Lips Turn Blue přináší své letité zkušenosti a nadhled, které na novém albu plně zúročuje. Aby také ne, na scéně je padesát let a už v sedmdesátých letech ukázal, že je velice schopným hráčem a skladatelem. To stál právě po boku Lou Gramma ve výborné a dnes poněkud neprávem zapomenuté kapele Black Sheep, s níž vydal dvě výtečné desky. I když kapela dopadla neslavně a Gramm posléze odešel k Foreigner, kde zažil monumentální světový úspěch, na Mancusa rozhodně nezapomněl. Pravidelně jej povolával ke svým sólovým aktivitám, kde konečně kytarista přičichl k velkému hudebnímu světu. To jej nakonec svedlo dohromady právě s Narem, i řadou lidí, kteří v dobách největší slávy patřili k užšímu kolektivu Foreigner (pochopitelně bez Micka Jonese), z čehož vykrystalizovala právě pozdní tvorba, mající nyní svůj vrchol na tomto debutovém albu Lips Turn Blue.
Z něho je skvěle cítit letité precizní řemeslo, ale i skutečnost, že Mancuso od dob Black Sheep nezapomněl tvořit dobré skladby. Nepotřebuje k nim žádné moderní berličky, protože rozhodně nemá ambice svůj klasický rukopis za všemožné studiové vymoženosti, které nakonec dobrým skladbám leckdy prokazují medvědí službu. Stylově Lips Turn Blue také nikam nevybočují a bude velmi lehké zařadit je do kolonky hard rocku a AOR. Ale zde pozor! Není totiž AOR jako AOR. V poslední době se totiž, zejména v Evropě (Skandinávie, Apeninský poloostrov) objevilo tolik AOR projektů, leckterých navíc docela pochybné úrovně, že by se dalo mluvit do devalvaci tohoto stylu. K nim se však Lips Turn Blue rozhodně řadit nedají. To, co předvádí na svém debutu je mazácká hudba, vyrostlá v sedmdesátých letech a nemající se sirupovými melodiemi současných AOR zhola nic společného. Ty paralely lze v případě této desky spatřovat ponejvíce s prvními čtyřmi alby Foreigner. A ve chvíli, kdy se mikrofonu chopí hostující Lou Gramm, máte tu klasické Foreigner, navíc ve velmi dobré formě, jako na dlani.
Debut Lips Turn Blue je velmi pestrá deska, kde se snoubí typické hardrockové věci jako „Blood Moon“, úvodní „Just Push“ nabitá funky energií, nakažlivě svižná „Better Than I Used To Be“ či zpěvná „Build My Castle“ s jímavějšími momenty v podobě balad „Pray For Tomorrow“, „Miles“ nebo čarokrásné „Crazy In Love“ (ten saxofonový vklad je geniální). Obě tyto složky pánové předkládají s velkou grácií a nadhledem skutečně protřelých harcovníků. A co teprve, když se ozve jeden z nejcharismatičtějších hlasů rockové historie… Lou Gramm se představí pouze ve dvou skladbách, dávné předělávce „Chain On Me“ od Black Sheep a závěrečné hardrockové tutovce „A Little Outside“, ale i tak strhává veškerou pozornost (při vší úctě k Narovi) na svou stranu. Jako kdyby se v těch skladbách probouzeli skutečně ty nejlepší chvilky Foreigner… Svým vkladem dává této desce pomyslnou třešničku na dortu a dělá z ní (zejména pro fanoušky daného žánru) skutečnou stylovou lahůdku.
Lips Turn Blue tak představují skutečně velice příjemné překvapení. Jsou jak čerstvý závan v současném zatuchlém AOR, kde se nad skladbami a jejich finálním vyzněním ještě stále přemýšlí a neplní se jen stylové škatulky hmotou bez chuti a bez zápachu. Je zde jasně slyšet, že podobnou hudbu stále hrají nejlépe ti, kteří prožili největší dobu její slávy.
|
