Finský blonďatý nestor Michael Monroe je letitá jistota. S Hanoi Rocks se nikdy nestal hvězdou mezinárodní velikosti, tento post jim vyfoukli Guns N`Roses, ale i tak se pro řadu lidí na světě jedná o nejlepší kapelu všech dob. Hanoi Rocks už neexistují, jejich comeback v novém tisíciletí skončil v roce 2009 rozkolem hlavní dvojice Michael Monroe a Andy McCoy, a Monroe se věnuje sólové kariéře, na níž navazuje na vlastní práci z osmdesátých let. Volání po comebacku Hanoi Rocks sice stále trvá, ale Monroe jej tvrdošíjně odmítá a fanoušky zásobuje pravidelně dávkou nových alb, která tvoří nejen z nejlepších ingrediencí bývalé kapely, ale i z vlastní osobitosti, jež jej odvádí dál od prostoru, kde byl králem Andy McCoy. Monroe byl vždy divočejší, stylově vyhraněnější směrem k punkové formě, čímž vytváří nezaměnitelný rock n`rollový koktejl nejvyšší kvality. Je v něm místo pro glam metal, pro punk, pro baladickou složku i pro nezbytnou poklonu starým rock n`rollovým bardům, ať už jsou to The Rolling Stones nebo New York Dolls a The Stooges. Vše je zaštítěno naprosto originální zněním a Monroeovým charismatickým a nestárnoucím hlasem.
Je až neuvěřitelné, jak svěže a neotřele dokáže znít Monroe s šesti křížky na hrbu a více než se čtyřicetiletou kariéru v zádech. Důkazem nejsou jen všechna alba z minulé desetiletky, ale i novinka „I Live Too Fast To Die Young“, která si (co se týče kvality) s minulými alby v ničem nezadá, leckde jde i o kousek dál. Monroe staví na stále stejné platformě, ta je pro jeho tvorbu natolik signifikantní, že by byla obrovská blbost pokoušet se o něco jiného. Fin přesně ví, co dělá a dělá to setsakramentsky dobře. Každá z desek je nefalšovanou oslavou pravé podstaty rock n`rollu, odhalující to, o čem tato hudba a životní styl je. Monroe toho viděl a prožil více než řada jiných, schovávajících se pod všeobjímající stylovou nálepku, a k dobru mu lze přičíst, že za celou dobu nenatočil ani jednu slabou desku. I na nejhorším díle, což byl projekt s kytaristou Stevem Stevensem (Billy Idol, ex-Vince Neil Band) Jerusalem Slim, se objevuje materiál, který lze řadit k nadprůměru. I z toho se Monroe poučil a v posledních letech seká skutečně skvostná alba. „I Live Too Fast To Die Young“ patří mezi ně.
Znovu se na něm ukazuje, jak je pro jeho tvorbu důležitá pestrost, kterou mu autorskými vklady zaručují i kytaristé Steve Conte a Rich Jones. Album znovu proplouvá divokými punkovými vodami, i klidnějšími lagunami, v nicž naplno tryskají nejrůznější emoce. Pro letošek se Michael přiklonil spíše ke klidnějšímu vyznění, což novinku spojuje s dílem „Peace Of Mind“ z šestadevadesátého i s intimním sólovým debutem „Nights Are So Long“, přičemž si zachovává ostře rock n`rollového ducha. Zajímavých a snadno zapamatovatelných melodií nabízí obrovské množství a Monroe s nimi nakládá citlivě. Třídí je do konkrétních skladeb, dávkuje je v nejlepším poměru, až se dá říct, že „I Live Too Fast To Die Young“ je kolekcí jedenácti možných singlů, potencionálních velkých hitů, které fungují samostatně i v sevřené formě na ploše celé desky, včetně punkových vypalovaček „All Fighter“ „Pagan Prayer“ a velice zábavné „Young Drunks & Old Alcoholics“, které jsou vítaným pojivem a v nichž rezonují vlivy legendárních Motörhead nebo Ramones.
Největší síla desky spočívá v hitovkách, vedených spíše ve středním tempu, ale také v baladických položkách, což byla vždy Monroeova tajná zbraň. Letos do nich nepropašoval charakteristický zvuk saxofonu, jenž nádherně dokresloval noční atmosféru na starých albech Hanoi Rocks z počátku osmdesátých let, ale i tak mají pomalé věci silnou výpovědní hodnotu. To dokladují lehce teskné „Derelict Palace“ a „Antisocialite“ a zejména závěrečná, chmurná „Dearly Departed“, v níž zpěvák a jeho kapela bičují temné nálady na maximum. Jako protipól slouží zábavnější a odlehčenější singlovky „Murder The Summer Of Love“ (narážka na tragické události z konce šedesátých let, které se odehrály v Los Angeles a ukončily éru hippies) a „Can`t Stop Falling Apart, stejně jako méně protežované songy „No Guilt“, „Everybody`s Nobody“ a titulní „i Live Too Fast To Die Young“, ve které se jako třešnička na dortu s dravým sólem blýskl kytarista Guns N`Roses Slash.
Po druhém konci Hanoi Rocks předkládá Monroe na vlastní pěst pátou studiovou práci a znovu je to zásah do černého. Jeho neuvěřitelně vysoká forma neklesá, až se dá mluvit o unikátním zjevu na rockové scéně. Michaelův hlas nedoznává žádné újmy a zní v podstatě stejně přitažlivě jako na čtyřicet let starých počinech bývalé kapely. Ukazuje, že rock` n`roll je stále živý. Mezi tento fenomén a Monroeovo jméno lze už léta klást rovnítko.
|
