I když se americký kytarista Jack Starr (jeden ze zakládajících členů Virgin Steele) věnuje na sólové dráze dnes spíše blues/hard rocku, čas od času si odskočí zpět ke klasickému heavy metalu či typickému US power metalu, s nímž si na hudební scéně udělal největší jméno. K tomu mu slouží kapela Burning Starr, kterou rozběhl už v osmdesátých letech, kdy byl styl nejvíce v kurzu, aby ji na devadesátá léta odstavil na druhou kolej, ale v poslední době ji zase docela pravidelně oživuje. Má na co navazovat, ať už na působení ve Virgin Steele, kde na sebe strhl pozornost řady amerických metalistů virtuózní hrou, tak i na práci v řadách nejen Burning Starr, ale i v řadě dalších projektů, v nichž byl postupem let zainteresován. Stále nepočítá s odchodem do důchodu, přestože mu je sedmdesát let, a stále má chuť do nové tvorby. To ukazuje nejen předjarní sólovka „Swimming In Dirty Water“, ale také nejnovější zápis Burning Starr „Souls Of The Innocent“.
Kapela od poslední desky doznala změny na postu nejpalčivějším, tedy pěveckém, Todda Michaela Halla z Riot V nahradil mladý Ital Alex Panza (známý ze španělské kapely Hitten), zbytek osazenstva zůstává od pět let staré desky „Stand Your Ground“ stejný. Kromě Starra lze v sestavě znovu zaregistrovat baskytarového matadora Neda Meloniho (ex-Pentagram, Reverence, Devil Childe, Phantom Lord) a především bývalého bubeníka legendárních Manowar Rhina, který po boku Erica Adamse a Joeye DiMaia nabubnoval klasické album „The Triumph Of Steel“. A to je společnost, která alespoň papírově nemůže předložit (minimálně po instrumentální a pěvecké stránce) slabé dílo. Poněkud klišovité, svázané stylovými okovy, staromilské až na půdu, to ano. Těžko by od Starra někdo mohl chtít, aby zběhl z cesty někam k ultramoderně či k popovému balastu. Starr ví, že v sedmdesáti větší hvězdou uý nebude a proto si natáčí desky, které se líbí hlavně jemu. A když se budou líbit i fanouškům je vítané plus…
U „Souls Of The Innocent“ ten předpoklad je, album nejenže naplňuje zcela přesně žánrové škatulky, dokáže nabídnout i dobré skladby. Minusem je Jackovo megalomanství, dílo zase natáhl na hodinovou stopáž, čímž se nevyhne hluchým místům, přesto pozitiva převažují. Mezi ně lze řadit zpěv novice Panzy, který má hlas docela příbuzný s Hallem a pro Starrův styl takřka ideální. Má v sobě vášnivost Geoffa Tatea, patřičný rozsah Roba Halforda i jistou teatrálnost, což je v ranku heavy/US power metalu takřka nezbytnost. Starr staví kompozice na této devize, avšak místa mezi slokami a refrény, v nichž nechává vyniknout Panzu, špikuje svými dlouhými sóly. Ta nejsou nijak převratná nebo stylotvorná (na to už je v současnosti sakra pozdě), ale kytarista se nepouští do žádných zbytečných onanií a na většině míst ví, kdy má sólo utnout. Ne však všude a právě kvůli tomu některé skladby natahuje na hranici únosnosti.
Jinak velice dobré „The Wrath Of Atilla“ by prospěla délka o dvě minuty kratší a závěrečná „When Evil Calls“ by snesla i delší zkrácení. Oželet by se daly i dvě nejslabší položky, trochu neohrabaná „Rivers Of Blood“ a zejména rádoby dramatická „Ships In The Night“, které nestačí na řadu silných kousků. Potěší úvodní „Demons Behind Me“, uvedená skvostným intrem „The Ascension“, v němž rezonují vlivy Metal Church či Riot, ale místy se Starr dotýká i typické helloweenovské melodiky. Toto úvodní dvojspřeží je nutností pro každého fanouška starosvětského heavy a US power metalu, jeho nejlepší ukázkou, transformovanou do dnešní doby. Následující „I Am The Sinner“, stejně jako „Winds Of War“ zachrastí starým sabbathovským řetězem, kapela je v nich stejně přitažlivá jako v rychlejších věcech, výtečná „Where Eagles Fly“ by dnes mohla školit Iron Maiden v tom, jak se v jejich ranku píše svižně cválavá skladba s výborným refrénem.
Přestože je deska jen typicky staromilsky metalová, je velice sympatická. Na nic si totiž nehraje. Je nahraná od srdce, s přehledem starých mazáků (Panza jistě promine…). Starr ví, že nemůže ničím zásadním překvapit a proto se zaměřuje hlavně na to, aby deska byla stylově úhledná, skladby měly požadovanou energii a zasytily žánrové fanoušky. V daném stylu se stále jedná o jasný nadprůměr.
|
