I sing of power, magic and faith
A sonnet of pure victory
A hymn to the spirits of freedom and grace
And whichever gods there may be
Manacled, beaten, blackened and burned
Cast from the light of the goal
I`ll never falter, stumble or kneel
Thanks to the strength of my soul…
Konec minulého století zastihl Virgin Steele v nebývale silném rozpoložení. Během třiceti měsíců v období mezi dubnem 1998 a říjnem 2000 kapela představila tři naprosto strhující alba, na kterých nabídla skoro čtyři hodiny hudby! Protože David DeFeis na svém posledním studiovém počinu před čtyřmi lety předvedl, že kvantita ani zdaleka neznamená i kvalitu, je třeba v souvislosti s trojicí, odstartovanou deskou „Invictus“, zdůraznit, že tehdejší ohromnou nálož hudby Virgin Steele opřeli o parádní nápady, excelentní provedení a propracované příběhy.
Nejen příběh, odehrávající se v drážkách alba, ale i události kolem alba samotného budí pozornost. K návaznosti na předchozí sňatkové duo David DeFeis uvedl, že „Invictus“ sice tvoří závěrečný díl trilogie (a navíc do něj i sňatkové téma propašoval), zároveň však deklaroval, že jej s ohledem na celkovou odlišnost od předchozích dvou alb lze považovat za samostatné dílo. Původně zamýšlený název alba „A Season In Purgatory“ byl změněn podle úvodní skladby příběhu, v níž Virgin Steele představí rebelantského hrdinu Endyamona, který najde odvahu vzepřít se bohům, neboť dle DeFeise zásluhou rozsáhlé práci s texty, hudbou a produkcí tento název daleko lépe odrážel nosnou myšlenku díla - sílu lidského ducha s jeho schopností neustále se odrážet, přežívat a překonávat všechny překážky, které mu stojí v cestě. A vzhledem k tomu, jak soudržně a přesvědčivě Virgin Steele zní jako kapela, je třeba zdůraznit i fakt, že baskytarista Rob DeMartino dostal důvěru a měl tentokrát dveře do studia otevřené, jeho hra je zvěčněna v osmi položkách (a toto konstatování se netýká ani jedné z kratších atmosférických meziher). Připomenout je třeba i skutečnost, že právě v tomhle období Virgin Steele nejvýraznějí zaútočili na pozici Manowar. Jednak šlo o dobu, kdy DeMaiova parta své příznivce nepodchytila žádný novým albem, jednak podobnost obou kapel v řadě postupů se stávala docela intenzivní. Ale hlavně Virgin Steele byli ve skutečně excelentní formě.
K její demonstraci stačí zaměřit se na titulní skladbu. Výpravnost, intenzivně riffující kytara, teatrálně jedovatý a dravý zpěv, parádní gradace v refrénu, odlehčující atmosférické klávesy, i dramatičnost a rozmanitost instrumentální pasáže dělají z „Invictus“ ohromující divadlo se silným motivačním poselstvím. Virgin Steele bouří a jejich propojení romantismu a agresivity narůstá do úžasných rozměrů. A ačkoliv celá hodina a čtvrt jede v podobné náladě a na totožném základu, není v dokonale soudržné nahrávce jediné místo, které by posluchači umožnilo ztratit pozornost. Album v první řadě funguje jako skvěle vyladěný celek, včetně několika krátkých náladotvorných položek, ale chytlavě ostrá a pestrá „Through Blood And Fire“ s parádním Defeisovým hlasovým chameleonstvím, plíživá „Shadow Of Fear“ plná napětí, či finální „Veni, Vidi, Vici“ s až očistnou melodií, romantickým provedením, parádní kytarou a mohutný dějem, která se odehrává na ploše téměř jedenácti minut a ani na moment neztrácí švih a působí velkolepě, jednoznačně patří do klenotnice pokladů Virgin Steele.
Skvělý příběh v bombasticky přesvědčivém provedení. Snad nejvyrovnanější album Virgin Steele, což v kontextu toho, že najít slabší moment na albu je zcela marná práce, opět nově nastavilo laťku pro čtveřici z New Yorku o kus výš.
|
