Tak dlouho se na nové album Megadeth nikdy nečekalo. A ještě nikdy to nebylo s touto thrashmetalovou legendou tak nahnuté, jako v posledních šesti letech. Dave Mustaine a jeho parta museli v osmdesátých letech přežít takřka zničující heroinovou závislost, přežili i rozpad na přelomu milénia, kdy to vypadalo, že paralýza ruky Daveovi už nedovolí vzít kytaru do ruky. Tentokrát to bylo něco jiného. Mustaine se ocitl na pokraji života a smrti, musel se poprat s rakovinou hrtanu a nad existencí Megadeth visel skutečně osudový otazník. Celá věc měla přece jen šťastný konec a ve chvíli, kdy Mustaine ohlásil, že rakovinu přemohl, spadl řadě fanoušků kámen ze srdce. Nebylo to však všechno. Kapela pracovala na novém albu, pro nějž měla natočené takřka všechny instrumentální party, když z lůna Megadeth vylétl basista David Ellefson, s Mustainem jediný zakládající člen. Praskl na něho sexuální delikt, kdy si měl chatovat s údajně nezletilou fanynkou, což puritánský (kdeže jsou divoké časy…) frontman nepřenesl před srdce a letitého parťáka vyobcoval z kapely doslova přes noc. „Davidovi jsem sice odpustil, ale na pódiu už s ním stát nechci,“ řekl ke kauze ryšavý předák.
Ellefsonovy party byly promptně smazány a kapela je nahradila studiovou prací Stevea DiGiorgia, současného člena stylově spřízněných Testament a někdejšího parťáka Chucka Schuldinera z kultovních Death. Ani DiGiorgio se však v Megadeth neohřál déle než natočil poslední notu na novou desku a dveře se otevřely pro návrat někdejšího Ellefsona náhradníka, Jamese Lomenza. Bývalý hráč glammetalových White Lion v Megadeth působil už na albech „United Abominations“ a „Endgame“, proto se jeho opětovné angažmá jeví jako nejlogičtější krok. Nahrávka příznačně pojmenovaná „The Sick, The Dying… And The Dead!“ se i tak odkládala delší dobu. Zlé jazyky mluvily o tom, že Mustaine není spokojený s obsahem. Důvod byl mnohem prozaičtější, prsty v tom měla covidová pandemie a s ní spojené problémy s výrobou alba. Padl jarní i letní termín a šestnáctá řadovka se tak objevuje až s příchodem podzimu. Znamená jednu z největších událostí druhé poloviny letošního roku, přestože je dobře známé, že forma kapely byla v minulé desetiletce spíše kolísavá. Fanoušci ale k „The Sick, The Dying… And The Dead!“ upírali naděje a to nejen proto, že už názvem alba se Mustaineova parta vrací ke svým kořenům.
Není to však jen tím. „The Sick, The Dying… And The Dead!“ je docela konzervativní deska a Mustaine při její tvorbě cílil zejména na staré fanoušky. Popírá pověst experimentátora, který se nebál svou kapelu leckdy dovést do jiných vod. Dneska je mu ale šedesát a nemá už chuť ani náladu na podobné stylové kotrmelce. Ne vždy mu vyšly na výbornou a sám si dobře uvědomuje, že šancí na reparát by moc dostat nemusel. Z tohoto hlediska může novinka představovat určité zklamání, protože se posluchači dostane přesně to, co od ní čeká. Nic víc, ale rozhodně nic míň a ve výsledku je „The Sick, The Dying… And The Dead!“ skutečně dobré album. Je znát, že si s ním Mustaine dal práci a novinka nezní odfláknutě jako „Thirteen“ či „Super Collider“, které spolu s „World Needs A Hero“ představují dno megadethovské diskografie. K tomu má tento počin daleko. Dokonce se v jeho případě dá mluvit o tom, že je, spolu se „The System Has Failed“ a „Endgame“ to nejlepší, co Mustaineova parta v tomto tisíciletí vydala. Zatím samozřejmě nedokáže dorůst do kultovního statusu monolitů „Peace Sells… But Who`s Buying?“, „Rust In Peace“, „Countdown To Extinction“ a „Youthanasia“, ale to je dané zejména tím, že ty už prověřil čas a v době, kdy vycházely, byl Mustaine mladý, plný vzteku, energie a Megadeth byli na jasném vrcholu.
Novinka sílu má a Mustaine jejím prostřednictvím znovu školí thrashmetalovou omladinu, jak se tento styl má hrát. Nejde o prvoplánovou řežbu (tu od Megadeth nikdo nemůže čekat od druhé poloviny osmdesátých let), skladby jsou pečlivě propracované, riffy dobře promyšlené, zahrané s mazáckým přístupem a sóla Kika Loureira jsou pečlivě vypulírována. Vše funguje, jak má. A to nejen u singlových „Night Stalkers“ (s hostujícím Ice-T), „Soldier On“, „The Sick, The Dying… And The Dead!“ a „We`ll Be Back“, u níž jako kdyby si Mustaine vzpomněl, podle jakého klíče pro Metallicu skládal prostolamný úprk „Metal Militia“. Singly jsou záchytnými body alba, fanoušci je mohli slyšet už nějakou dobu před vydáním (čímž si na ně zvykli), působí jako pojivo celkového materiálu, ale z celku tolik nevyčnívají. Sílu mají velkou, ale tu mají i ostatní skladby, ač žádná z nich není nejtěžšího kalibru „Symphony Of Destruction“, „Hangar 18“ a „A Tout Le Monde“. Jako celek vyznívají výtečně a drží album pěkně pohromadě v jasném retro stylu, kdy se Megadeth vracejí někam mezi alba „So Far, So Good… So What?“ a „Rust In Peace“, ale přesto se závanem současnosti v podobě pečlivě ošetřeného zvuku a produkce.
Vedle čtveřice přesvědčivých singlů velice dobře funguje mrazivá „Dogs Of Chernobyl“, jejíž akusticky neklidný úvod přervou nervní riffy. Působivá je i trochu futuristicky pojatá „Mission To Mars“, ve které se mísí klasické riffy s ambientním spodkem (je slyšet jistě pouze náhodný odkaz na podobně laděná alba Burzum) a silnými melodiemi v refrénu, nebo návrat do dob „Countdown To Extinction“ v podobě „Junkie“ a „Killing Time“, nabízejících přesnou tvář Megadeth z první poloviny devadesátých let, včetně Mustaineova frázování a vcelku zdařilých pokusů o melodie. Celkově zrzkův zpěv se zdá být ve větší pohodě než na minulých albech, a přestože jeho hlas trochu zhrubl a sjel do nižších pater, stále má své typické charisma. Může mu být vyčítána nezpěvnost, může mu být vyčítána skřehotavost i jistá monotónnost, ale to je věc, která k Megadeth vždycky patřila a odlišovala kapelu od konkurence. Je to dobré zjištění, protože po prodělané rakovině hrtanu panovaly mezi fanoušky oprávněné obavy o Mustaineův hlas. Ty se zásluhou nové desky rozptýlily.
Stejně jako obavy o budoucnost kapely. Z poloviny v pozměněné sestavy oproti předchozímu počinu „Dystopia“, ale snad o to silnější, hlásí Megadeth velice důstojný návrat do svých pozic. Kapele nechybí energie, i když ji čerpá z vlastních kořenů a nechává vizionářskou stránku spát. Nezklame tím. Ukazuje nejtypičtější tvář, včetně hrstky klišé, ale stále má sílu a právo kázat z thrashmetalových učebnic. Potvrzuje, že je právem řazena mezi velikány stylu. A teď se může jen čekat, jak na tenhle počin odpoví Ulrich s Hetfieldem…
|
