Max Cavalera je jedna z největších legend tvrdé a agresivní metalové hudby. I když neokupuje přední příčky všemožných hitparád, to, co udělal za bezmála čtyřicetiletou kariéru, mu nikdo neodpáře. Ať už to bylo v rámci Sepultury nebo posléze v Soulfly, vždy dokázal každou novou deskou vzbudit vlnu pozornosti. Nejinak je tomu i teď, když vypustil nové album „Totem“. To jej pocitově vrací do dob, kdy vylezl se Sepulturou z brazilského undergroundu a začal se sápat po vrcholcích světové scény. Na rozhovor s ním jsme si museli pár týdnů počkat. Jeho manželka a manažerka Gloria Cavalera vzkázala, že Max byl celý srpen koncertně vytížený, takže k rozhovoru došlo až v minulých dnech.
Album „Totem“ je více než měsíc na trhu. Jak je úspěšné?
Mám z něj velmi dobrý pocit. Je to dost silné album, má energické skladby a fanoušci podle mě něco takového už nějakou dobu očekávali. Je to návrat ke kořenům agresivního metalu, který mají lidi rádi. Z mé strany bylo naprosto vědomé rozhodnutí udělat desku tak oldschoolově, aby se podobala starším věcem, ale s dotykem toho, co nás ovlivňuje teď. Beru to jako krok správným směrem a skutečnost, že to je moje dvanáctá nahrávka se Soulfly, a že mě to pořád baví, je šílená, až skoro nepřirozená. Miluju metal, obklopuje mě celý život, miluju ho hrát a dělat nahrávky jako „Totem“, je to asi nejsvobodnější nahrávka, jakou jsem kdy vydal. U spousty skladeb jsem instinktivně věděl, kudy je vést, což je skvělé, když se necháš vést sám sebou a tím, co cítíš. Tak ve své podstatě funguje i osud, úplně nevíš, kam jdeš, ale stejně míříš tam, kam máš.
Mezi „Totem“ a „Ritual“ jsou čtyři roky, což je nejdelší pauza v historii Soulfly. Byl vinou covid nebo to, že z kapely odešel kytarista Marc Rizzo?
Bylo to kvůli pandemii. Taky jsem spolupracoval s Killer Be Killed a Go Ahead And Die, takže jsem měl práce dost. A nechtěl jsem spěchat s novou deskou Soulfly chtěl jsem ji vymazlit. Čtyři roky za to stály, když děláš moc krátké pauzy mezi alby, tak to lidi ani nestihnout přijmout, aby se to stalo jejich součástí. Pro nás byly čtyři roky ideální, lidem se začalo tak akorát stýskat. Myslím, že jsme jim na „Totem“ dali to, co chtěli.
Mohl bys objasnit okolnosti Marcova odchodu? Hrál v kapele osmnáct let…
Měl jsem ho pustit už dřív. V Soulfly máme pravidlo, že nechceme v kapele držet lidi moc dlouho, často experimentujeme s různými sestavami. A sám jsem v tomhle případě na tohle pravidlo zapomněl. Spolupráce s ním byla dobrá, ale už jsme potřebovali novou krev, nový zvuk. On to prezentuje, že skončil sám, ale to rozhodnutí padlo z naší strany. Díky němu jsme měli možnost experimentovat, ať už s Arthurem Rizkem, Johnem Powersem z Eternal Champion, Chrisem Ulshem z Power Trip, nebo naživo s Dinem Cazaresem z Fear Factory. Co se týče Marca, bylo na čase splnit pravidlo. A není to kvůli mně, je to hlavně kvůli Soulfly. Když jsem Soulfly před pětadvaceti lety zakládal, tak jsem si řekl, že by bylo zajímavé mít kapelu s pravidelně se měnící sestavou. To neznamená, že by Marc byl špatný hráč, i když musím přiznat, že už svoje hrany obrousil.
Podle autorských kreditů sólovou kytaru na „Totem“ natočil producent Arthur Rizk. Postaral se o všechna sóla?
Arthur natočil asi pětasedmdesát procent sól. Něco dodělával John Powers a Chris Ulsh hraje v závěrečné skladby „Spirit Animal“.
Na koncertech s vámi vystupuje Dino Cazares z Fear Factory. Je ve hře otázka, že by se stal řádným členem Soulfly nebo se jedná jen o dočasnou výpomoc?
Mě přijde lepší, když s námi jen hostuje, než aby byl trvalý člen. Teď s ním pojedeme do Austrálie a Evropy a pak uvidíme. Je spousta lidí, s kterými bych chtěl spolupracovat na stejné bázi jako s Dinem. Ale teď se mi to hodně líbí. Dva staří veteráni, co máme za sebou kus metalové historie, na jedné scéně. Ale uvidíme, co bude příští rok. To je na tom vzrušující, můžeme si dělat, co chceme. Buď si vybereme někoho mladého, energického, nebo naopak známého muzikanta. Možností je spousta, na to je ale čas. Teď pojedu turné s Igorem v rámci Cavalery Conspiracy a zároveň se Soulfly a s Dinem. To jsou plány do příštího roku.
„Totem“ zní opět hodně agresivně, cítím z něho vliv alba „Beneath The Remains“ a „Schizophrenia“, které jsi natočil se Sepulturou. Sdílíš tento můj pocit?
Určitě, pro mě to byl návrat k rychlosti mé staré hudby a hodně lidí se dožadovalo nových věcí ve starém dobrém stylu, tedy i z dob „Beneath The Remains“ a „Schizophrenia“. I to byl důvod, proč jsem začal dělat s Arthurem Rizkem, protože on je produkční mág. To, co udělal s Power Trip, je naprosto skvělá práce a já chtěl na desku dostat podobnou energii. Řada nových věcí, třeba „Rotting Pain“, „Superstition“ nebo „Scouring The Vile“ jsou skladby, které se vrací ke klasice a klidně by mohly být na starých deskách. Ta rychlost, agresivita, groove… Má to všechno, co miluju na metalu. Hlavně jsem asi trochu sobecky chtěl vytvořit něco, co se bude líbit především mně samotnému. Když se to bude líbit zbytku světa, tak super, když ne, tak to budu mít rád aspoň já. Je to punkový přístup, děláš si co chceš, co máš rád a sereš na to, co si lidi myslí (smích).
Jako vždy máte na albu několik hostů. Nejvíce mě zaujala účast Johna Tardyho ve skladbě „Scouring The Vie“. Proč ses ho rozhodl pozvat?
John je můj starý kamarád a spolupracovali jsme spolu už kdysi. Potkávali jsme se na turné, naše kariéry jsou provázané a navíc je to jeden z mých nejoblíbenějších deathmetalových zpěváků. Tahle skladba spojuje naše kořeny, protože jak Obituary, tak Sepultura se objevili kolem roku 1989, v éře floridského death metalu. Nemohl jsem odolat tomu, že bych s Johnem udělal nějakou skladbu. Je tam i poselství o rakovině. Já tu zkurvenou rakovinu nesnáším, už zabila tolik dobrých lidí a já chtěl udělat nejtvrdší skladbu, která posílá rakovinu do prdele! John tam naprosto seděl, má to hrozně oldschoolový nádech a způsob, kterým zpívá, mi připomíná desku „Cause Of Death“ od Obituary. Takové hostování dělá z metalu velkou zábavu. Dělali jsme to i v Sepultuře a děláme to v Soulfly. Dává mi to možnost spolupracovat s mými kamarády, mými hrdiny i legendami scény..
Mohl bys vysvětlit lyrickou stránku alba? Má nějaký ucelený koncept nebo na něm každá skladba stojí samostatně?
Každá skladba má své vlastní téma, ale celková idea je společná a vychází z mojí fascinace přírodou. Příroda je naprosto úžasná věc, my všichni jsme jí požehnaní a obklopení. Totem pro spoustu indiánů a divočejších společností je symbol síly a moci. „Superstition“ je o tajemných horách u nás ve Phoenixu. Je tam věc o úpadku západní společnosti „Filth Upon Filth“. „Spirit Animal“, která má devět minut je o vlastních duchovních zvířatech v našich životech, snění o našich milovaných, kteří už tu s námi nejsou, spirituálních věcech a tak.
Hlavně v titulní skladbě „Totem“ cítím závan tribální či pralesní atmosféry, typické pro stará alba Soulfly, ale i desku „Roots“. Je to nálada, která se v tvé tvorbě uhnízdila navždy?
Myslím, že tribální a kmenové elementy není moudré používat až moc. Když je použiju, tak se snažím vybrat správné místo, skladbu a album. A „Totem“ je pro mě jak tři skladby v jedné. Je tam groove začátek, pak rychlá část ve středu a ve finále až skoro dusivý a dunivě pomalý konec. Měl jsem při tvorbě takovou svobodu, že jsem skladby mohl nechat rozběhnout více směry. Konkrétně skladba „Totem“ je ztělesnění podstaty Soulfly.
Deska na svém konci zklidní atmosféru. Proč jste po osmi thrash/deathmetalových věcech zařadili absolutně odlišnou a krásnou věc „Soulfly XII“?
Má dát posluchači malou pauzu, podobně jako „Planet Caravan“ od Black Sabbath. Je melodickým protikladem vůči všem tvrdým věcem. Myslím, že díky její atmosféře si člověk dokáže album víc užít a svou atmosférou připraví na epické finále „Spirit Animal“. Bylo pro mě důležité mít na „Totem“ takovou věci, už kvůli rozmanitosti.
Závěrečná „Spirit Animal“ je epické vyvrcholení desky. Proč jste udělali tak dlouhou věc?
„Spirit Animal“ je hodně odlišná věc oproti tomu, co většinou tvořím. Je experimentální, už svou délkou, protože nedělám dlouhé skladby. Ale rád je poslouchám. Doom nebo stoner metal… Tak jsem si řekl, že vystoupím z komfortní zóny a zkusím to udělat. A to je dobře, rád sám sebe dostávám do situací, kdy si musím poradit a najít cestu, protože tak se rozvíjíš. Prvotní inspirace vzešla od jednoho psychologa, který se zajímá o hudbu. Viděl jsem s ním nějaký pořad v televizi, kde mluvil o tom, že hudba, aby dostala lidi do transu, potřebuje hrát alespoň šest minut. A to mi přišlo úžasné, čím je písnička delší, tím spíš se lidi dostanou do transu. Proto je tribální hudba často tak zdlouhavá a stejně tak doom metal. Takže to byl experiment, na konec alba, které začalo krátkými, údernými skladbami, jsme dali dlouhou věc. Je to jako zakončení cesty celou deskou..
„Totem“ má, společně s debutovým albem, asi nejhezčí obal ze všech alb Soulfly. Kdo to vytvořil a co bylo pro něj inspiraci?
Ten umělec je nějaký nováček, kterého jsme našli skrz našeho kamaráda Oskara z Nuclear Blast. Ještě nic metalového nedělal, žádné obaly pro metalová alba, což se nám taky docela líbilo.Je spousta kapel, které používají jedny a ty samé lidi na tvorbu obalů, ale já chtěl někoho nového a inovativního. To, co vytvořil, je opravdu nádherné. Člověk z toho má oldschoolově heavymetalový pocit, podobně jako měla stará alba Iron Maiden nebo Judas Priest. Jakmile jsem obrázek viděl, tak jsem si ho totálně zamiloval.
Co pro tebe znamená totem jako symbol?
Představuje pro mě rodinu, přátele, ale i to, proč děláme metal. Je to způsob, jak našim fanouškům předat emoce. Mám rodinu, mí přátelé jsou prodloužením mé rodiny, naši fanoušci jsou prodloužením mých přátel a prodloužením našich fanoušků vznikne celý kmen Soufly. Všechno je to propojené, a já pro to chtěl vytvořit symbol. To slovo samotné je skvělé, i když pro každého může představovat něco jiného. Nahrávka je ztělesněním mojí vášně pro metal, vracím se na ní ke svým metalovým kořenům a důvodům, proč jsem propadl lásce k metalu. Totem jako symbol mi přináší vzpomínky na to, když jsem byl mladý, plný energie a hleděl s nadějí do budoucna. Když hraješ hudbu tak dlouho jako já, tak je občas těžké se něčím nechat inspirovat. Člověk zažije spoustu negativních věcí, což je součást života, ale právě proto je důležité si život užívat, užívat si metal, a to šlo právě skrz nahrání téhle nahrávky.
Před lety se Soulfly vrátili ke klasickému stylu, který jsi hrával v osmdesátých a devadesátých letech se Sepulturou. Co bylo impulzem, že po nu-metalových začátcích jsi začal tvořit hudbu tradičnější?
V hudbě se musím orientovat podle toho, v čem jsem dobrý a co je moje silná stránka. To je jako u Beatles. Ti byli požehnaní tím, že dokázali do svých skladeb dát lásku. Já mám opačný dar, dokážu vytvářet naštvané a vzteklé věci, což musím přijmout a radovat se z toho. Ale mám rád všechny fáze mé kariéry. Jsem moc rád, že jsem se dostal do styku se všemi možnými styly, black metalem, deathem, thrashem, hardcorem, nu metalem, industrialem, groove metalem. Tím vším jsem si prošel a jsem rád, že jsem nezůstal a nezkrněl na jednom místě. Nejsilnější jsem ale v krátkých, agresivních věcech. Takže když jsem se trochu probral z nu-metalu, tak jsem si řekl, pojďme dělat zase krátké a agresivní songy, které dělám víceméně dodnes. Na „Totem“ se vracím k původnímu tajnému receptu z osmdesátých let.
Dovedeš si představit, že bys dnes napsal „Jumpdafuckup“ nebo je podobný druh skladeb už jen dávný experiment z devadesátých let?
Tohle byla hodně groove éra. Ale tyhle věci moc rád hraju naživo a když jsme „Jumpdafackup“ hráli v Japonsku, dav byl naprosto šílený. Bůh ví, třeba se příští rok probudím a řeknu si, že chci nahrát celé takhle znějící album. Musíš vždycky cítit, že to, co uděláš, je správně. Pokud to tak cítíš, jdi do toho. A je fakt, že bych v budoucnu ještě rád něco podobného udělal.
Kromě Soulfly jsi v současné době členem dalších projektů. Kdy se dočkáme nové desky od Cavalera Conspiracy? S Igorem jsi vydal poslední nahrávku před pěti lety.
Nespěchám na to. S Igorem děláme hodně koncertů, na kterých hrajeme klasiku od Seputlury, teď hlavně z „Beneath The Remains“ a „Arise“, ale v budoucnu určitě dojde i na „Schizophrenii“ a „Chaos A.D.“. Nová cavalerovská nahrávka bude taky, stejně jako budu dál dělat s Killer Be Killed a Go Ahead And Die. Jsem jeden z mála metalistů, kterému se daří normálně kočírovat vedlejší projekty a zároveň se dostatečně soustředit na Soulfly. Můžu upřímně říct, že do všeho dávám srdce a duši. Všechno nebo nic. Je úžasné mít tolik vedlejších projektů, můžu hrát se skvělými lidmi, s mým bratrem, s mými syny, s kamarády z úspěšných kapel. Neměnil bych, je to jako splněný sen.
Na oficiálních stránkách nemáte napsané žádné termíny koncertů na příští měsíce. Jak bude vypadat propagační turné k nové desce?
Doufám, že do Evropy se dostaneme někdy na začátku příštího roku. Měli jsme to v plánu touhle dobou, ale museli jsme to posunout, protože s Igorem pojedeme po Americe, kde budeme hrát „Beneath The Remains“ a „Arise“. Se Soulfly pak odjedeme na velký festival do Austrálie. A pak Evropa. Tam se hrozně těším, protože jsem v Evropě nebyl čtyři roky.
Co uslyší člověk, který přijde v roce 2022 na koncert Soulfly? Hlavně nové věci nebo průřez kariérou, zahrajete hity „Refuse/Resist“, „Teritorry“ nebo „Dead Embryonic Cells“?
Tohle vše je součástí mého života, ale přece jen je to Soulfly koncert, tak budeme hrát hlavně skladby od Soulfly. Na posledním americkém turné to byly výhradně věci od Soulfly. Zazní všechno, pojedeme až k první desce, pak „Primitive“, „Prophecy“, „Rise Of The Fallen“, „Archangel“, „Ritual“ a samozřejmě skladby z „Totem“. Nemáme nedostatek skladeb, spíše je těžké sestavit setlist, když musíš vybírat z takového množství. Ale co se týče skladeb, které jsi jmenoval, to je takové klasika, kterou čas od času vytáhnu taky. Čistě pro zábavu. Hodně lidí je od nás chce slyšet. Ale že je sranda, že už jsme toho natočili tolik, že nevíme co hrát dřív? (smích)
Brzy to taky bude třicet let, co sis odskočil k projektu Nailbomb. Chystáš se na oslavu alba „Point Blank“ tuto kapelu oživit? Jsi v kontaktu s Alexem Newportem?
Na to se mě ptá spousta lidí. Doufám, že s Nailbomb ještě jednu desku vydáme. Byl to skvělý projekt a já bych chtěl s Alexem ještě jednu silnou nahrávku. Ale pár let jsem s ním nemluvil. Naposled, když jsme dělali americké a kanadské turné se skladbami Nailbomb. Deska je otestovaná časem, je správně nasraná, silná, punková, industriální a vůbec skvělá. Takže všechno je možné, i když teď nic konkrétního rozdělaného nemáme.
|
