„Když jsem poprvé slyšel „Crush`Em“, měl jsem co dělat, abych se nepoblil,“ řekl na adresu největšího hitu alba „Risk“ Dave Mustaine. Nahrávku, která znamenala komerční propad Megadeth neměl rád a vinu se už krátce po vydání snažil svalit na kytaristu Martyho Friedmana. Ten se zapojil do skladatelského procesu mnohem více než v minulosti, proto si také vytáhl Černého Petra ve chvíli, kdy Mustaine udělal zásadní rozhodnutí o kytarovém postu. Friedman s kapelou zažil její nejúspěšnější a umělecky nejsilnější období, ovšem rozdíly mezi ním a zbytkem kapely (zejména Mustainem) byly stále větší a vše dospělo do stádia, kdy po hudební stránce spolu nemohli pracovat. V tu chvíli se na scéně objevil Al Pitrelli, dosud člen progmetalových Savatage, kterým však už zvonila hrana. Mustaine jeho kariéru sledoval dlouho, protože Pitrelli, ač byl zakládajícím členem glammetalových Danger Danger, se vyprofiloval ve všestranného kytaristu. Nejprve se objevoval po boku Alice Coopera, na chvilku nastoupil do AOR legendy Asia a pak zakotvil u Savatage, kde jeho hra ozdobila klasická alba „Dead Winter Dead“ a „The Wake Of Magellan“. Do Megadeth dostal nabídku ve chvíli, kdy se definitivně rozešly cesty s Friedmanem, což bylo v roce 2000 uprostřed turné.
Mustaine se rozhodl, že další album nemůže pokračovat v cestě „Cryptic Writings“ a „Risk“, vzal skladatelské otěže pevně do rukou a začal tvořit materiál, který se kajícně vracel ke staršímu thrash metalu. Megadeth poprvé udělali krok zpět. „Téměř každé slovo a každou notu na desce jsem složil sám, což sice potěšilo gramofirmu, ale nijak to nepřispělo k pocitu sounáležitosti mezi členy kapely. Byla to sestava, která nebyla předurčena k dlouhému trvání,“ podotkl Mustaine k situaci kolem roku 2000. Tato slovo mířili zejména na novice bubeníka Jimmy DeGrassa a kytaristu Ala Pitrelliho, které ani Mustaine nebral jako stabilní členy Megadeth, ale spíše jen jako nájemné hráče, kteří hrají to, co se jim řekne. Lidsky si lišák Mustaine tolik nerozuměl už ani s Davidem Ellefsonem, jediným svým parťákem, jenž s ním prošel všechny dosavadní fáze Megadeth. Jak moc se neutěšená situace podepsala na vyznění alba „The World Needs A Hero“ není známo, ovšem fakt, že se nahrávka z roku 2001 nemůže rovnat klasickým albům Megadeth, byl markantní.
Stylově se kapela vrátila do klidného přístavu starého thrash metalu. Za to by Mustaine od svých fanoušků jistě sklidil bouři chvály, protože po „Cryptic Writings“ a „Risk“ po něčem takovém volali mnozí. Horší bylo, že se do tohoto přístavu vrátil sotva s polovinou sil. Nemohl se při kompozičním procesu spolehnout na spoluhráče a sám nebyl na vrcholu sil. Právě naopak. O co víc se chtěl přiblížit dobám „Rust In Peace“ a „Countdown To Extinction“, o to více „The World Needs A Hero“ v plné nahotě ukazuje, že soudobá forma Megadeth je o mnoho slabší než před deseti lety. Na albu není jediná skladba, která by se aspoň na dostřel přiblížila vrcholovým dílům z minulosti a sázka na vyloženě slabou „Moto-Psycho“ v pozici pilotního singlu se ukázala být nešťastnou. Skladba ukazuje, že Mustaine se propadl do tvůrčí krize, sice umí vypálit své klasické riffy, jež stále mají sílu, ale pryč byla někdejší neotřelost a nápaditost, což dokumentuje naprosto nefunkční (dalo by se říct až hloupý) refrén.
Ani se zbytkem alba to není o moc lepší. Megadeth působí unaveně, a jestliže po formální stránce je „The World Needs A Hero“ v pořádku, po stránce obsahové ukazuje až nebývalou vyprázdněnost. V plné nahotě ji ukazují skladby „1000 Times Goodbye“, „Dread And The Fugitive Mind“ nebo smyčcová balada „Promises“, u nichž se člověk nemůže zbavit pocitu, že Mustaine vymetl šuplíky a použil skladby, které odložil jako druhořadé v době svého skladatelského rozpuku. Vrcholem toho je závěrečná, bezmála desetiminutová „When“, která naprosto bezostyšně vykrádá Diamond Head a jejich slavnou „Am I Evil?“, až si řeknete, jestli něco takového má Mustaine zapotřebí. Příliš se nepovedla ani reminiscence na „Hangar 18“ nazvaná „Return To Hangar“, z níž není ani v náznacích cítit síla a neotřelost nápadu, jaký měla skladba z roku 1990. Jedinými dobře stravitelnými položkami zůstává úvodní dvojice „Disconnect“, titulní „The World Needs A Hero“ a pravděpodobně nejsilnější položka alba „Recipe For Hate… Warhorse“. Na to, jak skvělá alba dokázala tahle kapela točit, je to zoufale málo.
Jak v době tvorby alba Mustaine poznamenal, že sestava nebude mít dlouhou životnost, tak jí také neměla. „Al byl schopný hudebník a slušný chlapík, ale do kapely nikdy úplně nezapadl. Záhy zjistil, že tichá anonymita a menší míra očekávání, na kterou byl zvyklý v Trans-Siberian Orchestra mu vyhovuje víc, než sláva a tlak, které s sebou neslo členství v Megadeth,“ řekl k Pitrellimu Mustaine. Kytarista s kapelou odjel následné turné, na kterém vzniklo první živé album „Rude Awakening“, poté se zcela v tichosti rozloučil. S Jimmym DeGrassem byla situace trochu odlišnější. Cítil se pevnou součástí Megadeth, navíc když jej s Mustainem pojilo letité přátelství, ale problémem se ukázala být jeho přítelkyně. „Ta si o sobě myslela, že ví líp než já, jak řídit kapelu a svoje názory si nenechávala pro sebe,“ zmínil Mustaine. Něco takového autoritativní frontman nemohl přenést přes srdce a ve chvíli, kdy ze sestavy zmizel Pitrelli, bylo DeGrassovi naznačeno, že se s jeho službami nepočítá. V té době už vlastně ani nebylo odkud odcházet, protože Megadeth fungovali už jen na papíře. A i to se mělo změnit…
„Na podzim roku 2001 jsem byl hospitalizován, protože se mi vytvořil ledvinový kámen a v průběhu léčby mi předepsali léky proti bolesti,“ vzpomínal Mustaine na začátek jednoho ze svých nejhorších životních období. „Pro většinu lidí by to nebyl žádný problém, pro mě ale byl. Když jsem si vzal ty opiáty, bylo to, jako kdyby někdo stisknul vypínač. Po několika letech střízlivosti jsem zase upadl do závislosti.“ Všechno nabralo rychlý spád. Mustaine se potápěl do bahna a s sebou si bral kapelu i svou rodinu. Vše bylo v troskách…
|
