2.12.2022
SACRED REICH
Kultovní thrasheři z Arizony chtějí navázat na ..více

2.12.2022
GEORDIE
Britská glamrocková kapela sedmdesátých let, odkud do ..více

2.12.2022
HANGING GARDEN
Ostřílená sedmička muzikantů z finských Helsinek, ..více

2.12.2022
IMHA TARIKAT
Dvojice tureckých muzikantů, žijících v Německu, ..více

2.12.2022
DESTRÖYER 666
Po šesti letech se ze spánku probouzí tato blackmetalová ..více

2.12.2022
SUIZID
Německá undergroundová scéna je bohatší o jeden ..více






David COVERDALE - Northwinds
...jen Breakdown se mi nijak zvlášť nelíbí. N ..

INDUCTION - Born From Fire
Souhlas :-) ..

INDUCTION - Born From Fire
Příjemné překvapení po progově zasekaném de ..

INSANIA - GRRRotesky
Nedávno se ke mne dostal song Placatej svět a je ..

David COVERDALE - Northwinds
mně nejvíc seděl v Deep Purple - jak "Burn", ta ..

Joe Lynn TURNER - Belly Of The Beast
jsem slyšel kdysi na desce Deep Purple "Slaves An ..

Joe Lynn TURNER - Belly Of The Beast
Renenzi jsem ani nečetl, ale jako neodborník kte ..

TRAUTENBERK - Vzpoura kanců
Rozhodně to není tak zlé, jak píše recenze - ..

TRAUTENBERK - Vzpoura kanců
Trautenberků jsem si všiml už poměrně dávno. ..

TRAUTENBERK - Vzpoura kanců
Já si nemůžu pomoct. Když jsem tu kapelu vidě ..




Za poslední měsíc:
AVANTASIA - A Paranormal Evening With The Moonflower Society
1628x

OLYMPIC - Sopka
1030x

MEGADETH - The System Has Failed
1004x

TRAUTENBERK - Vzpoura kanců
901x

OLYMPIC - Trilobit
874x

THE CULT - Under The Midnight Sun
800x





článků celkem: 9504
recenzí: 7879
reportů: 590
rozhovorů: 590













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


Marco MENDOZA (THIN LIZZY, WHITESNAKE, BLACK STAR RIDERS, BLUE MURDER ...) - Je to sice nuda, ale pařit po koncertech už nechodím!

Americký basista a zpěvák Marco Mendoza je ve středoevropských končinách poměrně častým hostem, vždyť sem jezdí pravidelně propagovat svá sólová alba. Stane se to i nyní, 25. listopadu vystoupí v klubu Kino ve Svatobořících (okres Hodonín), aby představil nejnovější sólovku „New Direction“. Ta se stala hlavním bodem rozhovoru, na který si Mendoza udělal čas během koncertů v Itálii. Že je velmi rozšafným společníkem a velmi výřečným člověkem s vypravěčským talentem, je patrné z následujících řádků, původně plánovaná půl hodinka se ve společnosti někdejšího basisty Whitesnake, Thin Lizzy, The Dead Daisies, Blue Murder, Journey a řady dalších protáhla na víc než hodinu. Během ní nás Marco přesvědčil, že během návštěv v České republice pochytil i několik slov z našeho mateřského jazyka…

Nedávno jsi vydal výtečnou hard rockovou desku „New Direction“. Mohl bys prozradit, odkud jsi na album čerpal inspiraci?
Stejně jako všechna moje další alba vychází i tohle ze zkušeností nasbíraných životem. Věci, o kterých stojí za to psát a zpívat, a s tím, jak dneska všechno funguje, je hrozně jednoduché tyhle dojmy dokumentovat. Vezmu si telefon a napíšu si nebo nahraju to, co potřebuju. Když máš nápad, nějaký počáteční bod, od toho se odvozuje zpěv, text, melodie. Inspirace pochází třeba z koncertního hraní, často se mi stane, že jsem při hraní jakoby v transu, a když odejdu z pódia, spousta nápadů mi začne sama skákat do hlavy. Inspiruje mě i to, že mám to štěstí, že se můžu živit tím, co mě baví. Živím se hraním hudby, lidem se to líbí a poslouchají to. I oni jsou pro mě inspirací. Víš jak bych to shrnul? Že mě inspiruje život samotný.

Na novince jsi znovu spolupracoval se Sorenem Andersonem. V čem nejvíce ti tato spolupráce vyhovuje?
Jsem jedním z lidí, kteří jdou směrem, jenž je pro ně jednodušší a pohodlnější. A spolupráce se Sorenem, což spousta lidí neví, byla první, kterou jsem v sólové kariéře udělal. Soren byl můj první kytarista. Trávili jsme spolu spoustu času na cestách a koncertech, hodně jsme se sblížili a považuji ho za dobrého přítele. Také ho naprosto respektuju. Je neskutečně talentovaný muzikant, skvělý kytarista, ale i producent, skladatel, zpěvák, inženýr a co se týče mixu skladeb, je v tom dokonalý. Vše v jednom. Když jsme se dali dohromady, byli jsme jak dvojice děcek v cukrárně. Vyzkoušeli jsme všechno možné, experimentovali jsme s hudbou a její tvorbou, a hrozně jsme si to užívali. S nikým jiným jsem něco takového navázat nedokázal. K tomu mě velmi dobře zná a chápe, jak dokážu být hudebně všestranný a eklektický. Nemá problém mě všude, kam chci jít, hudebně doprovodit a naladit se na mojí vlnu. Nic nás nedrží zpátky, když jsme spolu. Naše spolupráce je rychlá, protože se chápeme, takže je tvorba skoro až instinktivní. Když nahráváme album, tak to příliš neanalyzujeme. Pro spolupráci se Sorenem mám důvodů spoustu, takže proč hledat někoho jiného? A když budu někdy v budoucnu něco nahrávat, tak jsem si dost jistý, že se tam objeví i on.

Patříš pod firmu Mighty Music, u které vydáváš druhou desku. Je pro tebe spolupráce s evropským vydavatelstvím jednodušší než s labely v Americe, kde rocková hudba nemá tak širokou podporu?
Je to jeden z důvodů. Teď nemám žádný management, jedu sám na sebe. Když se o mě někdo zajímá, ať už label nebo nějaký management, nemám problém se sejít a vyhodnotit možnosti. Poslední, o co jsem se snažil nějak víc a vkládal do toho větší práci, bylo album „Casa Mendoza“. I když si za albem stojím, tak se prostě neujalo. Tehdy jsem dostal mail od Michaela, vlastníka Mighty Music. Já byl zrovna náhodou v Kodani, dali jsme si schůzku, a řekněme, že se mi dost zamlouvalo to, co navrhnul. Tak jsme to rozjeli a s „Viva la Rock" jsme měli úžasnou odezvu, takže jsme se dohodli, že chceme dělat hned další album.

Jaký máš z nové desky pocit několik týdnů po vydání? Splnila tvá očekávání?
Dalece to překonalo to, co jsem očekával. Okolnosti jsou celkem vtipné, protože jsme na tom dělali během pandemie, takže byla spousta překážek, které jsme museli překonat. Chvilku to vypadalo, že deska vyjde až příští rok, ale vyšla už v září. Je to skvělé, protože jsem mohl vyrazit na turné, které končí na konci listopadu ve Skotsku. Když jsem zhodnotil celé album, tak se mi každá skladba zdá dobrá. Myslím, že by se každá zvládla udržet jako singl. Je tam dobrá kompozice, témata jsou skvělá a je tam i dost pozitivní energie. Takže jsem spokojen, více než jsem čekal.

Jak na nové skladby reagují fanoušci na probíhajícím turné?
Teď z něho hrajeme tři věci. S tím, kolik hudby dneska existuje, je lepší nehodit na lidi celou novou věc, ale zařadit do playlistu třeba jednu novou skladbu, aby ji lidi ochutnali a pak jim dát především to, co mají rádi. Tak je to efektivní. A to až do doby, než si na novou hudbu lidi zvyknou a pak ji začít hrát víc. To už bychom mohli i teď, když nové věci hrajeme, lidi reagují dobře, zvládnou i zpívat s námi, což je dobré znamení. Album se streamuje fakt hodně, já jsem šťastný, firma je šťastná, všichni jsou šťastní (smích).

Podle mě je obrovský hit desky skladba „Walk Next To You“. Souhlasíš se mnou nebo vsázíš na jinou píseň?
Souhlasím. Je to jedna ze skladeb, o které lidi mluví čím dál víc. Tahle věc pochází ze session, které jsme dělali s Tommym Aldridgem (bubeník Whitesnake, pozn. aut.). To jsme se sešli, abychom spolu něco napsali, ale nepočítali jsme s tím, že to vydáme, protože jsme oba měli spoustu jiné práce. Zůstalo pět nebo šest věcí a tohle je jedna z nich. A k nim patří i „Light It Up“, kterou jsme napsali jako první. „Walk Next To You“ je fakt dobrá věc, má emocionální text, je lehce spirituální. A je na ní skvělé i to, že když si ji poslechne deset lidí, udělá si na ní deset názorů. Pro mě je to spojené se spiritualitou, protože jsem křesťan, což mi dává hrozně moc naděje a síly.

Tvůj hlas je snad v nejlepší kondici za celou dobu tvé kariéry. Jak o něj pečuješ?
Snažím se. Nekouřím a nepiju už přes třicet let. Občas je to těžké, obzvlášť na cestách, když už fakt nemůžeš a máš spoustu rozhovorů a tak, ale snažím se to vydržet. A děkuju za tuhle otázku, hrozně moc to pro mě znamená. Mám osobní úkol, aby si co nejvíc lidí uvědomilo, že to zpívám já, takže tam dávám i co nejvíc vokálů. Pak se děje to, že jdou na koncert a očekávají jiného zpěváka. Nakonec jsou překvapení. Proto jsem moc rád, že sis toho všiml, protože se snažím tuhle informaci rozšířit. Beru nějaké přípravky na svoje astma a alergie, nejím laktózu, protože zahleňuje, snažím se správně jíst, nejím před představením velká a tučná jídla, snažím se omezit kofein. Je spousta věcí, které můžeš dělat, aby ti pomohly s hlasem. Být zpěvák je spousta práce, ale jsem s tím spokojený a moje odměna je, že mě můj hlas ještě nikdy nezklamal. Párkrát jsem měl na představení rýmu, ale pořád jsem mohl zpívat. znělo to trošku nosově, ale pořád tam byly správné tóny. Vyplatí se zahřívat a rozcvičovat, beru vitamíny, snažím se celkově být v dobré kondici. Hodně chodím, procházky jsou na dech skvělé, obzvlášť teď ve studeném počasí. Když jsme hráli v Srbsku, v Bělehradu s pár dalšími kapelami, při zvukové zkoušce tam bylo asi třicet lidí a všichni kouřili. A já říkám, nešlo by to dneska udělat nekuřácké? Chvíli přemýšleli a tvrdili, že přijdeme o čtyřicet nebo padesát procent návštěvníků, protože kouření je tam dost zakořeněné v kultuře. Z těch tří set lidí, což byla kapacita klubu, kouřil každý. Už v půlce koncertu jsem si začal všímat, že se mi začíná trochu zavírat nos a pískají mi plíce. Astma je hrozná věc. Druhý den jsem nemohl mluvit. To jsme naštěstí měli volno. I takové věci se dějí a člověk na ně musí být připravený. Ani po skončení koncertu nechodím moc pařit. Je to trochu nuda, ale už jsem si zvykl. Pokecám s lidmi po koncertě a pak jedu na hotel.

Autorské kredity na „New Direction“ mají i tví bývalí spoluhráči z Whitesnake, Doug Aldrich a Tommy Aldridge. Jde v jejich případě o nové skladby nebo jsi použil nápady z dob, kdy jste byli členy Whitesnake?
Tyhle věci jsme napsali v době, když už jsem nebyl členem Whitesnake. Mluvili jsme o tom dlouho. S Tommym jsme spolu hráli i v kapelách Teda Nugenta, Johna Sykese a ve spoustě dalších. Tommy je jeden z nejdůležitějších bubeníků naší doby. Jako Tommy Aldridge umí hrát fakt jen on a nikdo jiný. Takže jsem s ním strávil spoustu času a když jsme hráli spolu, tak to bylo velice silné. Mluvili jsme o tom a Doug Aldrich byl na seznamu potencionálních spolupracovníků, protože jsme chtěli udělat trio. Sešli jsme se a bylo to velice rychlé a zajímavé. I managementu se líbilo co jsme vytvořili, ale každý z nás měl jiné závazky. Doug byl ve Whitesnake, Tommy taky něco dělal a nedokázali jsme si vyhradit čas. Když jsme nahrávali album, tak jsme se Sorenem procházeli tyhle skladby a zjistili jsme, že jsou dobré. „Walk Next To You“ měla od začátku hroznou sílu a jsem rád, že se natočila. A teď mám v úmyslu vydat vlastní EP s pěti, šesti baladami, kterých jsem za svoji kariéru udělal dost. Chtěl bych je udělat s orchestrem, o což je zájem.

„New Direction“ je tvoje čtvrtá sólová deska. Jaký je největší rozdíl oproti předchozím albům?
Doufám, že to tak vidí i ostatní a že to není jen moje sebechvála, se hlavně zlepšuji v komponování. Textově a zvukově je nová deska lepší, rostu jako sólový umělec od doby, co spolupracuju se Sorenem.

Tvé první album „Live For Tomorrow“ bylo zase hodně o spolupráci s Richiem Kotzenem. Jak na to vzpomínáš a čím pro tebe byla tato kooperace zajímavá?
Richie je jeden z nejtalentovanějších muzikantů naší doby. Je skvělý kytarista a zpěvák. Žil v Kalifornii a měl přijet do L.A., kde se naši manažeři se dohodli, že bychom mohli na něčem spolupracovat. Já byl pro, protože jsem znal jeho hru. Zavolal mi šéf Frontiers Music, že by chtěl, abych vydal něco sólového, a zeptal se, jestli bych nechtěl spolupracovat s Richiem, což se mi líbilo. Album bylo hotové za půl měsíce. Jsou tam dobré i horší skladby, říkám si, jak by dopadlo, kdybychom na něj měli víc času. Ale víc ho nebylo a já ani neslyšel to, co tam slyším dneska. Není špatné, je tam pár dobrých nápadů a Richieho zpěv je skvělý. Někdy bych ty skladby rád přehrál znovu. Bylo toprvní sólo album, první zkušenost. Čas od času se s Richiem vídáme a říkáme si, že bychom zase mohli něco udělat, ale nemáme ani jeden moc času.

Už v roce 1990 jsi spolupracoval s bývalým bubeníkem Black Sabbath Billem Wardem. Jak ses k němu dostal a jaká byla tato spolupráce?
Spolupráce byla skvělá, jak jinak. Potkali jsme se na programu na vystřízlivění, oba jsme s tím trošku bojovali. Byl to program pro hudebníky, tak jsme tam kecali a on mi říká, že dělá na novém albu a snaží se na to sehnat další lidi, kteří nepijí, protože se snaží žít trochu jiným stylem. Byl jsem si poslechnout jeho věci a po pár týdnech jsem ho už doprovázel na basu. Ani jsem nepočítal s tím, že budu na tom hrát albu, prostě se to stalo. Řekl mi, co si asi tak představuje, zazpíval mi tu část a udělali jsme za pár minut jednu skladbu, hned na to další a zničehonic jsme byli na pěti. Byl jsem docela ohromený, že v některých věcech zpíval i Ozzy Osbourne, byl tam i Jack Bruce, jeden z mých basových idolů, Tim Bogert, Ginger Baker, Malcolm Bruce, syn Jacka Bruce, taky skvělý hudebník, dál Kofi Baker, syn Ginger Bakera a i Zakk Wylde. Všechno bylo hodně neformální, nic extra plánovaného, ale mě to dostalo do showbyznysu, tou dobou jsem se v hudbě nepohyboval pár let, musel jsem vyřešit svoje problémy s drogami a alkoholem. Střízlivěl jsem, takže jsem moc nehrál a snažil se dát dohromady, a tohle mi hrozně moc pomohlo, jsem za to moc vděčný. Díky tomu jsem tam, kde jsem. Měli jsme spolu dělat i nějaké koncerty, ale to se firmě nelíbilo, zrovna začínal grunge a celý průmysl se změnil. Ale díky tomu, že tam zpíval i Ozzy, tak se o tom pořád dost mluvilo.

Pak jsi s kanadskou kapelou Alias natočil album „Never Say Never“. Proč deska nevyšla v roce 1992, ale až o sedmnáct let později?
To by mě taky zajímalo. Neznám všechny detaily, ale byly tam nějaké právní problémy mezi kapelou, vydavatelstvím a managementem. Byla toho spousta. A já ani nebyl člen, spíš host, byl jsem najatý jen na tohle album. Fakt nevím, jestli to bylo změnami členů, grungem, problémy, o kterých jsem mluvil nebo vším dohromady. Bůh ví…

Byl jsi i členem legendárních Thin Lizzy, s nimi jsi natočil živák „One Night Only“. Jaké to bylo v kapele, která neměla hlavní symbol, tedy Phila Lynotta? Nebrali vás lidi spíš jako tribute band?
V tomhle byznysu jsou lidi, kteří se neustále soustředí na negativa, ať už z jakýchkoliv důvodů. Někteří fanoušci Phila byli hodně naštvaní, že bez Phila to nejsou Thin Lizzy, ale já jsem nebyl tak moc v obraze. Prostě si mě pozvali jako basáka. Snažil jsem se do toho příliš nezaplést. Vždycky budou fanoušci, které štve, že to naživo nezní jako kdysi, ale je to o odkazu, vzpomínkách, které si lidi prožijí znova. Hrál jsem s nimi tak dvacet let, ne vyloženě aktivně, ale často jsem byl pozván. A teď už podepisuju alba z živáků, o kterých jsem ani nevěděl, že existují (smích). Částečně se za člena považuju. Měl jsem možnost s Philem mluvit, než umřel… Snažili jsme se, co to šlo a myslím, že se nám to podařilo, každý rok jsme hráli víc a víc. Ale bylo to jiné, neříkám, že ne. To máš to samé s Queen a dalšími. Nikdo nebude jako původní členové, ale ve finále si fanoušci rádi přijdou poslechnout hudbu, ví, že logicky tam původní člověk nemůže být, ale přijdou i tak oslavovat skvělost a genialitu hudby. Buď s tím jako starý fanoušek můžeš souhlasit, nebo ne, ale nic s tím neuděláš. Spousta lidí chtěla, abychom pokračovali a třeba i budeme. Když se Brian (Downey, původní bubeník Thin Lizzy, pozn. aut.) rozhodl, že nechce dál jezdit na turné, přišel Tommy Aldridge a pak Michael Lee, budiž mu země lehká… Bylo tam i pár basistů, kteří zaskakovali za mě, když jsem nemohl, vždyť je to jedno… Mělo by to být o hudbě, ne o složení lidí.

Spolupracoval jsi s dlouhou řadou muzikantů. Jaké spolupráce si vážíš nejvíce?
To se nedá říct. První ze skutečně velkých spoluprací byli Thin Lizzy a turné po Japonsku. Sedm vyprodaných koncertů! Takhle jsem se dostal do showbyznysu. Pak Whitesnake, když se začal David Coverdale zajímat o to, co dělám. Obě kapely už byly ustálené, měly své repertoáry, nasmlouvaná turné a určitou úroveň úspěchu. Oni si mě najaly. Nevěděl jsem, jak tam budu dlouho, jestli deset let nebo rok. Takže jsem to střídal, udělali jsme nějakou nahrávku a šel jsem na další projekt. Beru to jako štěstí, že jsem s těmi lidmi spolupracoval. Pomohlo mi to v sólové kariéře, myslím si, že jsem byl v pravý čas na správném místě. Kontakty na sebe navazovaly a díky jednomu se objevil další.

Máš nějakou vysněnou osobnost, s kterou by sis chtěl zahrát?
Je jich moc. Každá moje zkušenost v každém projektu má svoje plusy, má svoje místo v mém srdci a je součástí mojí osobnosti. Největší byli asi Whitesnake, Thin Lizzy a loňská účast na turné s Journey, ale i práce s Dolores z The Cranberries byla skvělá, Ted Nugent byl úžasný, i když to nemůžeš porovnávat. Záleží na náladě, dneska řeknu jednoho interpreta, zítra jiného. Všichni byli skvělí, a podíleli se na vývoji mojí osobnosti. Z těch, kteří už tu nejsou a chtěl bych si s nimi spolupracovat, je to John Lennon, Janis Joplin a Jimi Hendrix, to by bylo neskutečné. Dál pak Paul McCartney, Jimmy Page, Robert Plant, Aerosmith, Grand Funk Railroad, The Allman Brothers Band… Je jich spousta, co dělají skvělou hudbu. Muzika se pořád mění, je to veliké nepomalované plátno, které nikdo nikdy zcela nepomaluje a kde si každý může dělat, co chce. Čím jsem starší a vyspělejší, tím víc se snažím být instinktivní a propojit se s různými lidmi, s tím, co hrají, kdo jsou, odkud jsou, jací jsou, co je pro ně důležité, jak vnímají svojí hudbu a svůj život. A podle toho si i muziku vybírám. Hrát třeba s The Rolling Stones nebo Stingem by muselo být něco úžasného, ale nejvýš v žebříčku mám Paula McCartneyho, Stevena Tylera, Stevieho Wondera, Nathana Easta, Jimmyho Page a Roberta Planta. Bože, to je tolik muzikantů, které bych chtěl poznat…

Jan Skala             


www.marcomendoza.com

YouTube ukázka - Walk Next To You

Související články

Foto: archiv umělce

Autor děkuje za spolupráci Tondovi Táborskému


Vydáno: 20.11.2022
Přečteno: 493x




počet příspěvků: 2

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Skvělý týpek,...23. 11. 2022 15:20 Desmond
Ďakujem za...21. 11. 2022 10:21 MichalPuchovsky


 
Metalforever.info © 2006 - 2022     RSS - články

stránka byla načtena za 1.0771 sekund.