„Byli jsme se podívat na nějaké místní kapely a můžu říct, že jsme byli ohromeni. Ani si nenaladily nástroje a zněly naprosto strašně,“ popsal sanfranciskou scénu konce šedesátých let bubeník Doug Clifford. „Na základě toho jsme uzavřeli dohodu, že nebudeme užívat žádné drogy a alkohol. Že buď se pustíme plně do hudby nebo se z toho byznysu vypaříme.“ Touto skutečností, kterou bubeník sdělil o mnoho let později, se u Creedence Clearwater Revival dá nejlépe definovat rok 1969, průlomové léto, kdy se kapela stala jednou z největších hudebních senzací na americkém kontinentu, pronikla do Evropy a vydala trojici desek. Tak velký byl umělecký přetlak Johna Fogertyho, který ze sebe chrlil skladby jak na běžícím pásu, aniž by vykazovaly známky opotřebení, vykrádání sebe sama nebo menší skladatelskou formu hlavního autora. Fogerty a Creedence byli na vrcholu a rychle ukazovali konkurenci záda. Vzbudilo to na kalifornské scéně něco zlé krve, ale Creedence z toho vyšli jako jasní vítězové. Překročili rámec domovské scény a stali se uznávanými umělci po celé Americe.
„Bayou Country“ se objevila na trhu pět dní po Novém roce 1969 a o chvíli později vybuchla bomba „Proud Mary“. Další album začali Creedence Clearwater Revival natáčet v březnu téhož roku. V době, kdy vrcholila éra hippies, ovšem už bylo jasné, že díky sebedestruktivnímu způsobu života se celá scéna žene do záhuby mílovými kroky. Ještě ji čekalo poslední vítězné tažení, festival ve Woodstocku, ale to byla jen třešnička na řádně zapáchajícím dortu. Památné akce se kolem půlnoci ze soboty 16. srpna na neděli 17. srpna 1969 zúčastnili i Creedence Clearwater Revival, aby obsadili jeden z nejprestižnějších časů akce, což jim nepřidalo popularitu mezi ostatními muzikanty, kteří je díky úspěchu „Proud Mary“ považovali za popíkáře. To byl krajně nespravedlivý odsudek kapely, protože po muzikální stránce strčila Fogertyho parta řadu zúčastněných do kapsy. Diváci to ocenili a jejich vystoupení se cituje vedle Janis Joplin, Jimiho Hendrixe, Jefferson Airplane, The Who a Ten Years After jako jedno z nejdůležitějších na festivalu.
To už kapela měla na trhu další albu, v pořadí třetí nahrávku, kterou natočila během jara 1969 a pojmenovala ji „Green River“. Byla to důležitá deska, měla potvrdit, že úspěch „Bayou Country“ nebyl náhodný a že Creedence Clearwater Revival nejsou jen jednohitoví zázrak, který měl štěstí s „Proud Mary“. Říká se, že třetí deska rozhodne o tom, zda se z dané kapely stane trvalka nebo skončí v propadlišti dějin… A Creedence Clearwater Revival se zásluhou „Green River“ trvalkou stali. Nejen kvůli tomu, že se jim vrchovatě podařilo navázat na úspěch „Proud Mary“ snad ještě slavnější skladbou „Bad Moon Rising“, ale že se na „Green River“ představili jako vyzrálá, dospělá kapela. Na jednu stranu je možná škoda, že se už nepouštěli do psychedelických experimentů jako byla „Graveyard Train“, či že opustili bluesové hájemství, ale na desce definovali zcela jasně a čitelně svou tvář. Jako energicky rockovou, avšak hitovou a srozumitelnou pro mnohem širší okruh posluchačů.
Hit „Bad Moon Rising“, který Creedence Clearwater Revival proslavil nejen v Americe, ale pomohl jim k definitivnímu průlomu i ve Velké Británii a kontinentální Evropě, je ozdobou „Green River“, ovšem rozhodně ne jedinou skladbou, na které by deska stála. Pozoruhodných (v případě CCR čti hitových) míst je zde mnohem více. Úvod obstarává titulní věc, jasně naznačující, že deska jde více po písničkovější linii než debut i než „Bayou Country“´. Kompozice jsou čitelnější, přehlednější, podobně rozjeté a experimentální věci (nemluvě o jejich dlouhé stopáži) „Graveyard Train či „Keep On Chooglin`“ se zde nenachází a místo nich kapela servíruje kratší kousky, v nichž je cítit závan jižanského rocku či country. Nejvíce z toho čerpá „Commotion“ nebo Cross Tie-Walker“, ale pozitivní duch a veselejší atmosféra je přítomna i v dalších věcech, těží z ní i překrásná balada „Wrote A Song For Everyone“, další z vrcholů alba nebo hitová, poněkud temnější „Lodi“.
Jestliže „Bayou Country“ ukázala, že kapela stojí zejména na tvůrčím rozpoložení Johna Fogertyho, „Green River“ jej jako středobod všeho dění v Creedence Clearwater Revival potvrdila. Proběhly i spekulace, že Fogerty už bere Creedence jako svou sólovou kapelu a stará se při natáčení desek o všechny nástroje, čímž chce ostatní spoluhráče vyšachovat z vyplácení tantiémů. Atmosféra uvnitř kapely byla opět nahlodána, ovšem tentokrát zvenčí. „Devadesát devět procent skladeb, které jsme nahráli, jsme natočili jako čtveřice muzikantů. Tenkrát se objevily povídačky, že potom, co kluci odešli ze studia, jsem se tam vrátil a všechno přetočil znovu. Ale to je blbost. Kouzlo toho, co slyšíte na deskách, je v tom, že tam kluci skutečně hrají,“ hájil vnitřní integritu kapely John Fogerty. Je však pravda, že po vydání „Green River“ se objevily první tendence, tlaky a nabídky na to, aby Fogerty odešel na sólovou dráhu. Tehdy to ještě nebylo na pořadu dne…
„Green River“ představovala pro Creedence Clearwater Revival další skok i v komerční sféře. Deska to dosáhla na vrchol americké hitparády, což v předinternetové době byla meta, která z obyčejných kapel dělala legendy. Probouzet se začali i jiné trhy a zejména britský vítal Fogertyho partu s otevřenou náručí a tamní novinové titulky hlásaly, že se v Americe objevili noví The Beatles. Ten příměr byl poněkud nadnesený, ovšem ani méně pozornému posluchači nemohlo uniknout, že skladatelský dar dvojice John Lennon – Paul McCartney má ve vínku i John Fogerty.
|