Poté, co Creedence Clearwater Revival s albem „Green River“ prorazili v Evropě a ve Velké Británii, se ze singlu „Bad Moon Rising“ stal obrovský šlágr, konkurující hitům The Beatles, bylo by logické, že si kapela bude užívat úspěchu a trochu zvolní. Jenže se stal pravý opak. „Nikdy jsem tomu nerozuměl, bylo to přehnané,“ svěřil se bubeník Doug Clifford, „Fogerty nám řekl, že kdybychom vypadli z žebříčků, byli bychom zapomenuti. Měli jsme hity na obou stranách Atlantiku, ale bylo to jako prokletí, protože nás nutil dělat materiál dvakrát rychleji. Kdybychom to lépe naplánovali, nemuseli jsme dělat tři alba za jeden rok.“ Není divu, že zbytek kapely začínal mít Fogertyho plné zuby. Nešlo jen o Clifforda a basistu Stu Cooka, ale i o Johnova bratra Toma Fogertyho, kterému vysoké pracovní tempo přestávalo vyhovovat. Ovšem všichni moc dobře věděli, že zejména díky Johnově skladatelskému talentu byli v roce 1969 Creedence Clearwater Revival jednou z největších kapel na světě.
Nejenže měli na kontě památné vystoupení na Woodstocku, dostalo se jim té cti, že byli pozváni do televizní show Eda Sullivana, což byl krok mezi uměleckou smetánku a jasné přitakání směrem k mainstreamu. Jestliže tato cesta moc neseděla Tomovi Fogertymu, který se těžce smiřoval se ztrátou umělecké svobody, jeho bratr John byl jako ryba ve vodě. Už dávno si v Creedence dělal, co chtěl a na názor spoluhráčů se ptal už jen ze zvyku. Možná proto, že cítil, že sestava kapely by nemusela vydržet věčně. „Všichni mi říkali, abych na B strany singlů nedával dobré skladby, abych s nimi šetřil,“ zmínil Fogerty, „že je to plýtvání potenciálními hity. Já na to jen říkal, podívej se na Beatles nebo na Elvise. Tohle je nejrychlejší způsob, jak k lidem dostat víc skvělé hudby.“ Takový postoj zbytek kapely neuznával a když se po návratu z Woodstocku mělo nastoupit do studia, které bylo zamluvené pro potřeby natáčení čtvrtého alba, odmítavé hlasy v kapele byly stále silnější.
Že nevládla taková pohoda, jak se mohlo zdát ze společných vystoupení, se na desce „Willy And The Poor Boys“ projevilo. Ne, že by Fogerty nedokázal napsat znovu velký hit. Na desce jsou dva, ale celkový materiál není až tak přesvědčivý a sevřený jako na „Green River“. Jsou zde takřka propastné rozdíly mezi nejlepšími a nejslabšími skladbami. Nad vším ční dva velké hity „Down On The Corner“ a „Fortunate Son“, které měly udržet kapelu na vrcholu světové scény, což se povedlo. Zatímco první je jednoduchý popěvek, v němž se kapela situuje (stejně jako na obalu) do role pouličních muzikantů (podle tehdejších legend se, oblečeni stejně jako na obalu, objevili v jednom televizním pořadu pod názvem „Willy And The Poor Boys“), druhá věc je mnohem rockovější a temnější kus. Fogerty se v něm opírá do vietnamské války a amerického prezidenta Richarda Nixona. „Řekněme, že jsem pana Nixona zrovna nepodporoval,“ zmínil Fogerty a byl nadšený, když se skladba začala hrát na protiválečných demonstracích.
Svůj odpor vůči Nixonově politice přetransformoval Fogerty i do závěrečné „Effigy“, která je o události, při které se prezident vysmíval protiválečným demonstrantům. „Tenkrát jim řekl: Nic z toho, co tu dnes uděláte, na mě nebude mít žádný vliv. Já teď jdu dovnitř a budu se dívat na fotbal,“ vysvětlil Fogerty podstatu „Effigy“, jež je jednou z nejsilnějších skladeb. K těm, které lze přiřadit k lepší polovině desky, patří ještě výborná rocknrollovka „It Came Out Of The Sky“ a minimalistické blues „Feelin` Blue“. Zde je vše v pořádku, zde jsou Creedence Clearwater Revival v plné síle. To se nedá říct o řadě dalších věcí. „Cotton Fields“ je neškodné country, kterému chybí kousek rockové dravosti, podobně bezzubě vyzní i „Don`t Look Now (It Ain`t You Or Me)“. Zásadní nápad nemá ani přepis tradicionálu „The Midnight Special“, i když skladbu zachraňuje Fogerty chraplavým, charismatickým hlasem. Jako naprostá vycpávka působí zbytečné instrumentálky „Poor Shuffle“ a „Side O` The Road“, které více než cokoliv jiného ukazují, že kapela s vydáním alba pospíchala a musela sáhnout i k polovičatým či nedodělaným nápadům.
Úspěch se znovu dostavil, stačilo vyslovit jméno Creedence Clearwater Revival a desky se prodávaly samy. „Willy And The Poor Boys“ sice nedosáhla vrcholu americké hitparády (i když jí moc nechybělo), ale v Evropě ještě více upevnila postavení kapely, která byla stejně vlivná a význačná jako The Rolling Stones. Dobové kritiky desku chválily, zejména její přesah na pole politické písně či protest songu, britský magazín Rolling Stone „Willy And The Poor Boys“ pasoval na nejlepší album kapely, ale k tomu má tento počin daleko. V historickém kontextu zůstává o krok za svými předchůdci, i když o úpadku se mluvit nedalo. Spíše o nadprodukci, která si na albu vybrala svou daň. Ale každý den není posvícení a ne každá deska se povede na sto procent. Pro Creedence Clearwater Revival „Willy And The Poor Boys“ znamená mírné zaškobrtnutí, drobný výdech…
Končila šedesátá léta, končila jedna epocha ve vývoji rockové hudby a s ní končila i řada kapel, které byly považovány za nejzářivější hvězdy. Byla to sice jen změna letopočtu, ale rocková revoluce měla vysoké obrátky, takže každý rok byl jiný. Ten, co měl přijít, se ukázal jako přelomový. Pro scénu a pro Creedence rovněž. Když už si John Fogerty a jeho parta mysleli, že dobyli celý svět, ukázalo se, že jisté rezervy stále měli…
|
