Jednou z kapel, která se s nadcházejícím rokem postaví na nový začátek, jsou britští The Quireboys. Mají za sebou turbulentní období, v němž se rozešli se svým zpěvákem, poznávacím znamením a posledním zakládajícím členem, Jonathanem „Spikem“ Grayem, na jeho místo se postavil dosavadní kytarista a skladatel Guy Griffin, jenž je členem kapely od konce osmdesátých let. Jak bude kapela znít s jeho hlasem ukázal singl „Lie To Me“, jenž předznamenává album „The Band Rolls On…“ O změnách, nové desce a minulosti, v níž měli The Quireboys nakročeno k tomu stát se světovou senzací, se rozpovídal Guy Griffin, jenž trochu poodkryl tajemství nedávného divokého rozchodu.
S The Quireboys natáčíte novou desku. V jaké fázi se nacházíte a kdy deska vyjde?
Myslím si, že album je z pětasedmdesáti procent hotové a můžu říct, že nikdy jsme nic takového nedělali a je to velmi zajímavé. Spolupracujeme na něm s řadou jiných umělců. Spoustu času trávíme ve studiu nahráváním, ale také hodně zabere dopisování si a celá korespondence, což je zdlouhavé. I když i to se zrychlilo a lidi tak fungují normálně oproti dřívějšku, kdy jsi musel čekat, až někdo dorazí osobně. Teď stačí jen zmáčknout tlačítko. Vždycky přemýšlím nad tím, co pošle ten druhý. Je hezké pracovat s jinými lidmi a vidět věci z jiné perspektivy, vždycky jsem po tom toužil. Máme připravené živé album, které vyjde před novým řadovým. Bude vycházet na Amazon Prime po Novém roce. Do konce tohoto roku možná vydáme jako ochutnávku dvě skladby z řadového alba. Lidi jsou pak více natěšeni na nové album, když z něj kousek slyší.
Album by se mělo jmenovat „The Band Rolls On…“ Můžeme si ten název vyložit tak, že kapela po nedávné personální změně pokračuje dál se stejnou nebo ještě větší chutí?
Kapela funguje skoro čtyřicet let a pořád jsme ti praví The Quireboys. Já se k nim přidal, když mi bylo devatenáct, napsal jsem nějaké skladby a kapela se pak rozpadla, ale v roce 2001 se zase dala dohromady. A od té doby pokračujeme jako tým, točíme desky, koncertujeme, protože to máme rádi. Přežili jsme lockdown, stále hrajeme a máme plně obsazený kalendář.
Kde album natáčíte? Budete na něm mít nějaké hosty nebo vše natáčí pět členů kapely?
Mám svoje vlastní studio, v tom mám štěstí. I moje přítelkyně v něm pracuje, protože se živí svým hlasem, je televizní moderátorka. Takže to studio je spíše pro ni. Když mám možnost, jezdím do Brightonu, kde bydlí Pip (Mailing, bubeník, pozn. aut.) a chodíme do jeho studia. Když se všichni sejdeme, používáme studio v mém rodném městě Bedfordu. Nahráli jsme tam několik písniček. Hodně kapel předstírá, jak všichni pořád tvoří ve studiu, ale to se většinou neděje, pokud nejste jedna z větších kapel. Každý bydlíme někde jinde a je dost drahé dostat všechny najednou do studia. Teď už to tak nechodí.
Jak moc zvuk nového alba poznamená, že za mikrofonem stojíš ty? Změní se tím hudba The Quireboys?
Určitě. Většina písní, které jsme za léta nahráli, byla spíše určena pro můj hlas, než pro The Quireboys, jak jsi je znal. Bylo to tím, že jsem skladby psal já. Teď musíme pokračovat a vytvořit nové skladby, máme více možností a můžeme si dělat, co chceme. Hlas The Quireboys byl vždycky specifický, ale nejsme jím limitováni. Když uslyšíš nové věci, poznáš, že jsme to my. Vždy říkáme, že náš jediný limit je obloha nad námi.
Odešel zpěvák Spike z kapely sám nebo jste s ním ukončili spolupráci?
Jak říkávala kapela Queen: „Vzpomínky lidí se mohou lišit.“ Věc se má tak, že to s ním nebylo v pořádku delší dobu. Hodně lidí ve světě hudby to ví. On má na to svůj názor a my také, ale realita je taková, že jsme ve světě dospělých a máme taky nějakou finanční zodpovědnost a nemůžeme se jen tak neobjevit na předem domluvených a podepsaných koncertech. Je toho mnohem víc a nechci tady na něj házet špínu. Byl to velmi unavující proces, hlavně kvůli sociálním mediím a lidem, kteří neznají celý příběh. V dospělém světě, když děláte nějaký svůj projekt a někdo dělá za zády to, co se vám nelíbí, co uděláte? Všichni by udělali to, co jsme udělali my. Nás baví hraní a jeho taky, takže myslím, že se mu vede dobře.
Spike se údajně spojil s původním kytaristou The Quireboys Guyem Baileym. Dá se čekat právní bitva o název kapely?
Nemyslím si. Celé roky platím všechny účty. Byl jsem v obou fázích kapely, i v původních The Quireboys jsem napsal několik písní pro druhé album. Ale uvidíme.... Jsme pracující kapela, která ráda hraje pro lidi a budeme v tom pokračovat. Několik lidí v té druhé partě nehrálo v žádné kapele roky. Myslím si, že to bude spíše nostalgická záležitost.
Dnes jsi v The Quireboys jediným muzikantem, který natočil všechna alba kapely. Mohl bys zavzpomínat na dobu, kdy jste vydali debut „A Bit Of What You Fancy“ a stali se ve Velké Británii novou senzací? Čekali jste takový úspěch?
Kapela už prodělala nějaký vývoj. Ke konci osmdesátých let se stalo to, že zajímala více lidí a nakonec se přidala i americká hudební vydavatelství, včetně EMI, kteří se do toho vložili. Byly to velice dobré časy. Když vyšlo první album, bylo mi jedenadvacet. Poté jsme jeli do Los Angeles, Cherokee Studios, kde jsme točili souběžně s Donem Henleyem. Hodně lidí si nás chodilo poslechnout, protože jsme pro ně byli zvláštní. Kam jsme přišli, všude se o nás mluvilo. Nikdy jsem si neuměl představit, že kluci z Anglie někoho budou zajímat.
Jak moc vám v začátcích pomohla Sharon Osbourne? Hráli jste i některé koncerty s Ozzym?
Myslím, že s Ozzym jsme měli jeden nebo dva koncerty, ale třeba celé turné, to ne. Sharron byla velice dobrá, hodně nám pomohla.
I když jste s debutem měli úspěch a vaše klipy vysílala MTV, na druhou desku se čekalo tři roky. Nebylo v roce 1993, když vyšla „Bitter, Sweet And Twisted“, pro vás pozdě, když ve světě vládl grunge?
Myslím, že to bylo tím, že jsme byli hodně dlouho na turné a pak jsme hned nastoupili do studia a museli něco nahrát. Já, Guy (Bailey, pozn. aut.) a Spike jsme letěli rovnou z Kanady do Irska, kde jsme ihned začínali točit dema skladeb. Hodně jsme se tím zaobírali, přemýšleli nad tím, ale nikdo nemohl předvídat, že se celá scéna změní. Nemohli jsme nic dělat. Když druhé album vyšlo, nebylo tak dobré jako to první.
Hned po vydání „Bitter, Sweet And Twisted“ jste se rozpadli. Proč k tomu došlo?
Kapela bydlela v různých koutech světa. Já a Nigel (Mogg, basista, pozn. aut.) jsme bydleli v L.A., Rudy (Richman, bubeník, pozn. aut.) byl v Kanadě a dostat se k sobě bylo prakticky nemožné. Taky si myslím, že jsme toho měli už dost. Když se na to dívám teď, v době, když jsme se rozpadli, jsem byl vlastně ještě dítě. Bylo mi teprve třiadvacet.
Poté, co jste se dali na albu „This Is Rock N`Roll“ znovu dohromady, převzal jsi kompoziční práci. Bylo pro tebe těžké navázat na rukopis Guye Baileyho?
Guy napsal úžasné songy na prvním albu, ale když přišla řada na druhé, ani on nepřišel s ničím novým. Tenkrát jsme vedli hodně rock n`rollový styl života a já byl moc mladý na to, abych věděl, jak psát skladby. Přišlo to později, když jsem se naučil hodně o minimalismu. Myslím, že naše nejpovedenější písnička je „Mona Lisa Smiled“, kterou jsem napsal já. Možná, že kdyby byla na druhém albu, všechno by dopadlo jinak.
Po roce 2000 jste natáčeli alba zhruba jednou za čtyři roky a hodně se střídali členové kapely, hlavně na postech baskytary a bicích. Proč tomu tak bylo?
Měli jsme v kapele hodně úžasných lidí, byli to skvělí hudebníci, kteří měli zájem zahrát si s The Quireboys. Ale když někdo přišel a řekl, že chce pět tisíc liber za koncert…,ale chápu to, tak to ve světě chodí, všechno se točí kolem peněz.
V té době s vámi hrál i syn bubeníka Led Zeppelin Jason Bonham. Proč s ním byla spolupráce tak krátká?
Jasona jsem znal z L.A., docela dost pil a byl šílený. Všichni věděli, že je to skvělý bubeník, ale nikdo s ním nechtěl nic mít, protože dělal dost šílené věci. Pak s pitím přestal a od té doby je čistý. Byli jsme první kapela, která se ho ujala. Hrálo se nám s ním skvěle, a on nás měl rád. Svět je ale plný peněz, on dostal jinou nabídku a my nemohli zaplatit více. Máme štěstí, že jsme kapela, s kterou chce každý hrát (smích). Je dobré, že teď děláme nové album, protože spolupracujeme s jinými hudebníky. Například jsem nahrál věc s Danem Reedem z Dan Reed Network, který nyní žije v Praze.
Po roce 2013 jste vydali v rychlém sledu šest alb. Proč jste nasadili tak vysoké pracovní tempo. Kde jste brali tolik inspirace?
Když jsme se dali dohromady s manažerem John Davisem, bylo to jako kdyby mě někdo nakopl do zadku. Řekl mi, že se sejdeme příští týden ve studiu a když jsem mu na to řekl, že nemám nic napsaného, odpověděl, že bych tedy měl začít. Tehdy jsme nenapsali jedinou věc snad šest let, protože jsme jen koncertovali. Takže bylo dobré, když nás někdo popostrčil.
Které z těch šesti alb je ti nejbližší?
Myslím si, že poslední album je velice dobré. I když asi nejoblíbenější od té doby, co jsme se dali znovu dohromady, je „Homewreckers & Heartbreakers“. „This Is Rock N`Roll“ také není špatné.
Váš styl je léta pevně daný. Mohl bys říct, které kapely nebo kytaristi tebe jako muzikanta nejvíce ovlivnili?
Angus Young, Keith Richards a Brian Jones, bezesporu i Johnny Thunders. Mám hodně rád Thin Lizzy, UFO, Michael Schenker Group a spoustu dalších.
The Quireboys jsou na novém začátku. Je nějaký experiment, do kterého by ses chtěl v budoucích letech pustit?
Na novém albu budou věci, které nebudou znít úplně jako The Quireboys. Lidi budou rozhodně překvapení. Chci, aby měli hezký zážitek z poslechu. Hraju i s jinými kapelami a každá z nich si vyžaduje něco jiného, takže moje tvorba není jednotvárná.
|
