To, že se zpěvák Mike Patton stal rockovou hvězdou, je tak trochu zázrak, hříčka přírody. Když jako součást Faith No More vstoupil na konci osmdesátých let do hitparád jako sotva dvacetiletý mladík, byl nepopsaným listem, někým, kdo nazpíval revoluční singl „Epic“ a o jeho skutečném hudebním rozměru se nevědělo zhola nic. S Faith No More prožil následující léta na výsluní pozornosti, neboť kapela se po světě svezla s nejžhavější hudební akvizicí Guns N`Roses. Jenže to nebylo to, co by Pattona naplňovalo. Až když se Faith No More v druhé polovině devadesátých let rozpadli, logicky se zrak upnul na Pattonovou další tvorbu, a to byl pro fanoušky „Epic“ či „Andělského prachu“ teprve šok. Na zřetel se začaly dostávat podivnosti jako Mr. Bungle (po Faith No More nejpřístupnější projekt), Fantomas, Tomahawk či Peeping Tom, které ukázaly pravou Pattonovou tvář. Šílenou, extravagantní, experimentátorskou a leckdy zcela neposlouchatelnou. Spíše to vypadalo, jako kdyby Patton chtěl co nejvíce odradit staré fanoušky a dělat hudbu co nejméně přívětivou či líbivou. Dalo se mluvit o naprosté umělecké volnosti a svérázném vyjadřování, ale všechny projekty ukázaly, že Patton není schopen napsat dobrou, přímočarou rockovou věc.
A přestože se Faith No More před pár lety vrátili na scénu se slušným albem „Sol Invictus“, Patton boční projekty neopouští. Jedním z nejviditelnějších je parta Dead Cross, především proto, že v ní dělá zpěvákovi společnost bývalý bubeník Slayer Dave Lombardo. Ten se mihl i v Mr. Bungle a hrával s Pattonem ve Fantomas, zde je doplněn basistou grindcorových The Locust Justinem Pearsonem a kytaristou Michaelem Crainem z hardcore-punkových Retox. To je sestava, která si dokázala vynutit pozornost i přes fakt, že bezejmenný debut z roku 2017 nepatřil mezi nejžhavější desky, které toho roku vyšly. Ukázal to, že se tato parta chce věnovat typickému thrash punku s výraznou hardcorovou příchutí a naprostým nekomerčním aspektem. Debut zněl, jako když si čtyři ostřílení muzikanti, z nichž dva patří ke skutečným hvězdám, hrají na začínající garážovou kapelu.
Naděje, že by Patton v Lombardově společnosti dal dohromady něco tak velkého, jako představoval před třiceti lety v řadách Faith No More, pohasly a definitivně skomírají s noinkou Dead Cross, nazvanou lapidárně „II“. Ta nepředstavuje nic nového, není očekávaná jako debut a je i méně podařená. Jestliže u prvotiny se čekalo, s čím Patton a Lombardo vyrukují, jak bude společná tvorba stylových chameleonů znít, u dvojky to bylo jasné od začátku. Nemění předem napsané šablony, jen do nich vkládá nové skladby. Ani Pattonovo vokální šílenství nepředstavuje oblast neprobádanou a dokáže dnes zaujmout skutečně jen skalní příznivce. Vše mohly zachránit dobré nápady, které se zde však nenacházejí. Nejde o to, že deska je znovu naprosto nekomerční, undergroundová záležitost, ale o to, že ani jedna ze skladeb neobsahuje pověstný háček na posluchače, neotřelou melodii či něco originálního, co by ji hnalo o úroveň výše.
I když „II“ od Dead Cross bude patřit ke stravitelnější polovině Pattonovy diskografie, jednoduché to s ní není. Je tvořena z jednolité hmoty, naoko zkomponované poněkud lacině a odfláknutě (jak se na punkové album sluší a patří…), že nedokáže splnit očekávání, která se od jmen Pattona a Lombarda vyžadují, ovšem není tak neposlouchatelná jako dávné výtvory Fantomas, Peeping Tom, Tomahawk a Mr. Bungle. Experimentální a avantgardní choutky ustupují jednoduchosti a předváděné radosti ze společného hraní s jasnými vrcholy ve skladbách „Love Without Love“, „Heart Reformer“ a „Night Club Canary“. Ovšem ani ty nezaručují dobré album. Tím „II“ není, přestože staví na vysoce profesionálních instrumentálních výkonech a Pattonově vokálním eskamotérství. To velkou desku neudělá, protože jí chybí to nejzásadnější - silné a neotřelé skladby. I trojice nejlepších věcí dokáže zasytit jen zpola, jelikož ani v nejmenším nedosahuje k vrcholu, který by se od slovutných muzikantů očekával. Pokud hledáte jen dobře odvedené řemeslo, může být tahle deska právě pro vás.
Dead Cross je další zbytečný projekt muzikantů, kteří udělali díru do světa v domovských kapelách, v nichž se stali po právu legendami, ale bez nich povážlivě tápou. A to už řadu let. Dead Cross na tom nic nezmění, i když se může opírat o publicitu, o níž si podobně znějící (a leckdy i kvalitnější) kapely mohou nechat jen zdát. Hudební náplň za mediálním humbukem však stále o něco pokulhává.
|
