Debaty o tom, jestli jsou lepší The Beatles nebo The Rolling Stones patří dávné minulosti a dnes jsou zcela irelevantní. Už jen proto, že The Beatles přes padesát let neexistují a není nejmenší šance, že by se kdy dali dohromady (vždyť John Lennon a George Harrison jsou dávno na pravdě boží), a The Rolling Stones jsou zde pořád a nevypadá to, že by po šedesáti letech kariéry, kdy dva hlavní pilíře Mick Jagger a Keith Richards oslaví takřka za pár dnů osmdesátku, pomýšlely na důchod. V posledních týdnech se stále častěji mluví o nové desce a s tím souvisejícím světovým turné. Je skoro k nevíře, že staří harcovníci mají pořád dostatek síly a chuti pustit se do dalších podniků, když vlastně dokázali nemožné a jsou největší živoucí legendou, největší rockovou kapelou na světě. Jestliže v šedesátých letech pokulhávali za The Beatles, kteří jim ukazovali záda jak obratným kompozičním umem, tak nedostižnými experimenty, svou vytrvalostí se jejich odkazu The Rolling Stones vrchovatě vyrovnali.
K jejich začátku pomohla náhoda a nebyla to ta, že se Mick Jagger a Keith Richards setkali už na přelomu čtyřicátých a padesátých let na základní škole v anglickém Dartfordu. Tato skutečnost je možná předurčila k budoucí spolupráci, ale nebyla natolik zásadní, protože Jagger se brzy z Dartfordu odstěhoval do Wilmingtonu, aby se věnoval studiu ekonomie a politických věd, kdežto Richards odešel studovat umění. Jagger si nejprve založil kapelu s Dickem Taylorem (původním basistou The Rolling Stones), která si říkala The Blues Boys a věnovala se především přehrávání coververzí Chucka Berryho, Howlin` Wolfa, Muddyho Waterse, Bo Diddleyho či Little Richarda. Byl konec padesátých let a svět byl v sevření rock n`rollu, což Jagger s Taylorem důrazně demonstrovali ve zkušebně v suterénu domu Taylorových rodičů. Důležitým (možná nejdůležitějším) datem historie The Blues Boys, potažmo The Rolling Stones, se ale stal 16. říjen 1961. Toho dne se na vlakové stanici v Dartfordu znovu potkal Mick Jagger s Keithem Richardsem. Možná by se ani nepoznali, kdyby Jagger nedržel v podpaží několik vinylových desek Chucka Berryho a Muddyho Waterse, což Richardse zaujalo natolik, že se s ním dal do řeči a brzy poznal, že se baví se svým někdejším spolužákem.
Richards se znal i s Taylorem a proto bylo jen otázkou času, kdy mu dvojice nabídne účinkování v The Blues Boys. Bylo nasnadě, že Richards je lepším kytaristou než Taylor, který se musel stěhovat na místo basisty. „Poslouchali jsme lidi, kteří se pokoušeli hrát blues a věděli jsme, že my to umíme lépe. Byly to krásné časy,“ vzpomínal Mick Jagger na začátek šedesátých let, kdy se začínala krystalizovat první klasická sestava kapely. Přibyl do ní velice důležitý hráč, kytarista Brian Jones, jenž se se svým stylem a kompoziční zručností stal v té době pravděpodobně nejviditelnějším členem. Kapele dal název The Rolling Stones (původně se psala Rollin` Stones) a nejsilněji utvářel její původní výraz. „Byli jsme bluesová kapela a ne nějaká rocková parta, která hraje na tancovačkách,“ tvrdil Jagger, čímž si The Rolling Stones proti sobě popudili řadu pořadatelů koncertů, kteří vyžadovali jiný repertoár, než jaký kapela nabízela. To už ale její součástí nebyl Dick Taylor (údajně uznal, že není tak dobrým muzikantem), ani řada dalších basistů a bubeníků, neboť na přelomu let 1962 a 1963 vznikla nejklasičtější a pro řadu fanoušků i nejlepší sestava The Rolling Stones. K Jaggerovi, Richardsovi, Jonesovi a klávesistovi Ianu Stewartovi se připojila rytmická sekce Bill Wyman - Charlie Watts a legenda byla na světě…
Ve Velké Británii vypukla Beatlemánie a The Rolling Stones věděli, že musí do toho vlaku naskočit také, protože poválečná britská scéna, nazývající se „Swingující Londýn“ obrovsky rostla a měla tendence expandovat do Ameriky, což byla věc, která měla kapelám zajistit velkou slávu. Brian Jones domluvil v říjnu 1962 nahrávací frekvence, jejichž výsledkem byl demosnímek tří coververzí od Bo Diddleyho, Muddyho Waterse a Jimmyho Reeda. Nahrávku kapela odeslala na vydavatelství EMI, kterému dominovali The Beatles, ovšem postoj pohlavárů byl zamítavý. Kapela to nevzdala a hned další rok, už pod dohledem nového manažera a producenta Andrewa Oldhama, nastoupila do studia znovu, aby vytvořila plnohodnotný debut. To už v Británii fungovala velká scéna, na níž se upíraly pohledy celého světa. Svůj díl slávy si chtěli urvat i The Rolling Stones, přestože kapela byla pouze jednou z mnoha.
Bezejmenný debut je až na dvě výjimky sestaven pouze ze skladeb jiných autorů, nechybí jak snímky z prvotního dema, tak ani šlágry, vedené zejména v rock n`rollovém duchu. Když se dnes řekne deska coververzí, většinou je to fakt, který stojí za odzívání či rychlý odsudek, protože taková sbírka nepřináší v drtivé většině případů nic nového, ovšem na začátku šedesátých let to bylo jiné. Scéna se vyvíjela každým dnem. Každou chvíli čekalo za rohem něco nového, neobjeveného a vzrušujícího. To, co bylo moderní před rokem, bylo už překonáváno. Proto The Rolling Stones k předělávkám idolů přistoupili zcela po svém a všech jedenáct skladeb má typickou tvář Jaggerovy party. Skladbám kapela dala mnohem modernější výraz, přidala více mladické energie, čímž kompozice z padesátých let přiblížila mladé generaci, obdivující The Beatles.
Dopad The Beatles a The Rolling Stones se ještě nedal srovnávat, první jmenovaní už dokázali přesvědčit skladatelskou genialitou Johna Lennona a Paula McCartneyho, kdežto druzí se teprve rozkoukávali a jediná autorská věc „Tell Me (You`re Coming Back)“ nepatří k vrcholovým dílům desky, a ač se kapela podílela i na velmi slušné „Little By Little“, musel ji do vítězného konce dotáhnout producent Phil Spector. Vrcholy se dají najít pod názvy „Route 66“ od Bobbyho Troupa, „Carol“ Chucka Berrryho, „I`m King Bee“ Jamese Moorea a v závěrečné parádičce „Walking The Dog“ z pera Rufuse Thomase. Stejně důležité jako skladby (možná důležitější) je jejich výtečné provedení, které zapadlo do konceptu doby a pro rok 1964 udělalo mezi zasvěcenými z The Rolling Stones docela slušný objev.
„Anglie měla správný zvuk, o který zbytek světa stál,“ řekl o pár let později k době prvního alba kytarista Brian Jones. Toho se The Rolling Stones chytli a i když byli považováni za módní kapelu roku 1964, muzikanti chtěli stůj co stůj ukázat, že jejich hudba může být trvalkou. Důležité pro ně bylo dobytí Ameriky. Tam debutová deska vyšla o měsíc později pod názvem „England` s Newest Hit Makers“ a kapela vyjela na své první zaoceánské turné. To dopadlo katastrofálně. „Když jsme tam přijeli, neměli jsme žádný hit nebo něco, podle čeho by nás mohli lidi znát,“ přiznal basista Bill Wyman. Kapela byla nucena vystupovat ve varietních show, kde byli středem pozornosti spíše komici, kterým The Rolling Stones dělali křoví. V Anglii se mezitím děly věci a do kolotoče showbyznysu se dostala i Jaggerova parta, jejíž debutové album se vyškrábalo na první místo tamní hitparády. Bylo zaděláno na úspěch…
|
