Přestože Paul Sabu nikdy ze scény nezmizel, poslední léta o něm příliš slyšet nebylo. Věnoval se spíše producentské činnosti a spolupráci s různými umělci, přičemž vlastní hudební kariéru poněkud zanedbával. Pro fanoušky to byla docela škoda, protože zejména to, co dokázal v osmdesátých let, bylo pro scénu melodického hard rocku, či AOR, docela stěžejní, ať už se jednalo o sólová alba či projekty Kidd Glove a Only Child. Na to se Sabu pokouší navázat v současnosti, když vydává nové dílo „Banshee“. Na něm se částečně vrací do nejslavnější etapy svého hudebního života a tím fanouškům dává přesně to, co od něho čekají. Sabu je velmi výřečný člověk, který se nebojí podělit o vlastní dojmy, svou řeč košatí, takže leckdy nebylo úplně jednoduché jej držet v mezích konkrétního dotazu. Rozhovor to byl ale příjemný a Paul v něm objasnil i nejednu zapeklitou věc své spletité kariéry.
Po deseti letech vydáváš novou desku „Banshee“. Znamená pro tebe pokračování předchozích alb nebo je to nový začátek?
Když jsem vydal svoje předchozí album, všichni muzikanti při tom pracovali na svých projektech. Spojil jsem se proto s některými známými ze Švédska, dělal jsem i s kapelou Fatal Smile, která jednu dobu jezdila jako předkapela Dia a spolupracoval jsem s kapelou Secret Society, s níž jsem udělal asi deset singlů, které byly docela dost stahované. Během deseti let jsem pracoval a natáčel i s Frankiem Banalim, který hrával v Quiet Riot. Nikdy předtím jsme se ani nepotkali, jen jsme se míjeli na koncertech, ale když jsme spolu začali dělat, povedlo se to a dali jsme dohromady opravdu dobré věci. Některé z nich jsou i na „Banshee“, třeba „Back Side Of Water“.
Na čem jsi těch deset let ještě pracoval?
V podstatě jsem se vůbec nezastavil. Dělal jsem řadu věcí, hlavně pro kamarády, třeba Jesse Damona ze Silent Rage. Pak přišel rok 2020 a člověk musel zůstat doma, takže jsem začal pracovat pro různé lidi. V té době mi zavolal Mario de Riso z Frontiers Music a domluvili jsme spolu. Předtím jsem s nimi nepracoval, ale tu společnost mám rád, obzvlášť po tom, co jsem měl pár špatných zkušeností s jinými firmami. Znělo to dost dobře, přestože jsem měl rozjetých pár projektů, chtěl jsem se pustit do něčeho nového. Jakmile mi Mario navrhl spolupráci, řekl jsem si, že je to skvělý nápad.
Album jsi natočil pouze s Barrym Sparksem. Proč s ním a jak ti spolupráce vyhovovala?
Barry a já jsme kamarádi už dlouho, vyrůstali jsme spolu. Je úplně monstrózní a neskutečný basista, je i skvělý kytarista a bubeník. Takže jsem mu zavolal: „Hele Barry, Frontiers se mnou chtějí udělat album, nechceš se do toho zapojit?” Souhlasil a tím to začalo, ale bylo to neformální, nic z toho jsem neměl naplánované dopředu. Navíc je s ním zábava.
Souhlasíš se mnou, že jsi na „Banshee“ dokázal najít správnou parketu mezi tím, cos dělal v osmdesátých letech a modernějším přístupem?
Jasně. „Banshee" jsme dávali dohromady hodně pečlivě, Frontiers je skvělá společnost, lidi tam vědí, co chtějí a nemají problém ti říct, ať něco předěláš, i když se ti to líbí. Pokud nejsi s nimi na stejné vlně, tak předěláváš (smích). Ale čím víc spolupracujeme, tím víc chápu, co po mě přesně chtějí. Co se týče „Banshee“, čím víc jsem se do něj dostával, tím víc to začínalo znít jako album z osmdesátých let. Můj způsob práce se od té doby až tak moc nezměnil, možná hraju víc agresivněji, ale vždycky jsem byl a jsem popově založený chlápek, co hraje rock. A to, jak moc to je agresivní, závisí na bicích a kytaře. S tvrdostí jsme se pokusili vrátit k základu osmdesátých let. Vše bylo čistější, žádná pětiminutová intra, jen základ skladby. Během příprav alba mi zemřela maminka, takže v jednu chvíli se všechno zaseklo a nebylo úplně jednoduché se mnou pracovat. Byl jsem rozhozený, v depresi, až mi museli říct, ať si vezmu volno na jak dlouho budu potřebovat, abych se trochu uklidnil. Pak jsem se z toho šoku vzpamatoval a vrátil se, abych mohl desku dokončit... Byla to vědomá snaha vybalancovat moderní a původní zvuk. Dokonce jsem si kvůli tomu pořizoval nějaké starší kytary kvůli jejich zvuku.
Pro mě jsou z alba nejsilnější první tři skladby „Blinded Me“, „Banshee“ a „Kandi“. Která ze skladeb je tvůj největší favorit a jasný hit alba?
To jsou taky moje tři nejmilovanější! Zařadil bych k nimi ještě „Love Don`t Shatter“. Když jsem na některých věcech dělal, dělo se ve světě tolik negativních věcí, tolik sraček, že bylo těžké udržet si klidnou hlavu. Protože nedělám politické skladby, a ani dělat nechci, tak něco zní agresivněji.
Od narození jsi součástí světa showbyznysu. Kdy sis uvědomil, že se budeš věnovat hlavně hudbě a ne herectví jako tví rodiče?
To bylo celkem jednoduché. Táta umřel, když mi byli čtyři roky, takže jsem si ho moc nepamatoval a viděl jsem ho jen ve filmech. Maminka mi o něm dost vyprávěla. Kvůli mému jménu si lidi mysleli, že by ze mě mohl být dobrý herec, ale já jsem chtěl být hudebník, abych zůstal v showbyznysu. Začal jsem dělat i nějaké hudební lekce. než se mi povedlo získat smlouvu.
Při pohledu na tvou diskografii neunikne, že jsou v ní tři alba vydaná pod názvem „Sabu“ (1979, 1980 a 1996), přitom každé je jiné. Nemají v tom fanoušci trochu zmatek? Proč jsi dal třem deskám stejný název?
Zmatení asi jsou… Hrával jsem taneční hudbu po barech a lidem se to líbilo. Chtěl jsem získat smlouvu, navíc mě taneční skladby dost naučily, co se tvorby týče. Bodejť ne, když mi bylo sedmnáct a jedna firma si mě vzala pod křídla a ukázala mi, jak na to. Já ty zkušenosti nasával jako houba. První album jsem „Sabu“ pojmenoval já a to druhé nahrávací společnost. Dost jsme se o tom bavili, jestli to nemůže být alespoň „Sabu 2“, ale oni s tím nesouhlasili. U posledního jsme se se zbytkem kapely bavili o jménu, a nějak jsme se nemohli na ničem dohodnout, tak všichni prostě řekli, ať se to jmenuje „Sabu“ a já souhlasil. Co si o tom, ale myslí normální člověk, to nevím… (smích)
Hodně velký krok kupředu jsi ale udělal s deskou „Kidd Glove“…
„Kidd Glove“ byla skvělá věc, ale na druhou stranu to bylo hrozně těžké. Bylo to poprvé, co Motown Records začali dělat do rockové hudby. Tehdy to byla obrovská firma, jejich rocková divize hledala nějakou tvář pro celou scénu a mě se povedlo k tomu dostat. Bylo to ale hrozně korporátní. Měli jsme k dispozici člověka, který obíhal vedoucí pracovníky, aby schvalovali jednotlivé kroky, několik textařů, které jsem měl rád, ale nebyli to rockeři, takže bylo těžké je dostat do patřičné nálady a trvalo hrozně dlouho, než se to dalo dohromady. Měl jsi přesně stanovenou dobu, kdy přijdeš, budeš psát, přesně v tolik a tolik pauza na oběd, přesně na hodinu, a pak přesně do pěti budeš pracovat. Tohle jsem neviděl nikde jinde. Přece když tě napadne písnička, tak jedeš, dokud můžeš, nezastavuješ, dokud máš múzu, ne do pěti a mazej domů. Ale tam to tak bylo. Hodně jsem se tam naučil, jak dávat alba dohromady a to až do bodu, kdy jsem to byl schopný dělat sám. Podle sebe, ne podle někoho jiného.
Velmi výraznou položkou tvé diskografie je debutová deska kapely Only Child. Proč jste vydali v osmdesátých letech jen jednu desku, když kapela měla dobrou publicitu?
Only Child vzniklo tak, že mě jako textaře a skladatele přidělili k dnešnímu Universal Music. Takže jsem psal skladby, ale nehrál. Jenže jsem měl doma nějaká dema a namísto sraček, které se tenkrát dělaly, jsem si řekl, že svoje věci nahraju s kapelou, kterou dám pro nahrávání dohromady. Takže jsem obvolal kamarády, nacvičili jsme to, aby to znělo rockově, a to bylo všechno.
Jak ses díval na grunge a alternativní rock? Bylo to zlo nebo správný styl, který dal rockové scéně čerstvý směr?
Když přišla alternativa, kam by se dal řadit grunge, surfařská hudba, pop nebo cokoliv, tak to nebylo nic moc. Ale když se grunge rozmohl, tak se spousta věcí zlepšila a celkem dost se mi to líbilo. Spíš mi vadí, že grunge odsunul všechny kapely z osmdesátých let do pozadí. S pár známými jsme grunge zkoušeli hrát, když jsme ho kombinovali s melodickým rockem, ale nechytlo se to. Bylo to hodně cool, ale nezískali jsme fanouškovskou základnu, takže jsme nikdy nic nevydali. Ale slyšela to spousta dalších hudebníků, kterým se to líbilo.
Spolupracoval jsi s velkou řadou umělců, ale tvá alba jsou většinou ve stylu AOR. Láká tě natočit album ve zcela odlišném stylu?
Znáš švédský metal? Myslím, vysloveně melodický metal, trošku tvrdší než melodický metal ve zbytku světa. Možná je to jejich zpěvem, možná kytarou. V osmdesátých letech byl tenhle styl můj nejoblíbenější. A v rámci Frontiers to asi nějak tak dopadne, což je skvělé, protože budu moc hrát o něco tvrdší věci.
Jsi uznávaný i jako producent. Co máš na producentské práci nejradši?
Na produkci je pro mě nejlepší to, že můžu spolupracovat s řadou jiných lidí. Člověk má občas zúžený pohled a fakt, že umím psát skladby, neznamená, že se nemůžu zlepšit a rozšiřovat si obzory. I z nejhoršího nápadu na světě si může člověk něco vzít. A o tom je produkce. Užívám si to, s lidmi, s nimiž pracuji na deskách, se inspirujeme navzájem. Situace je jiná než dřív a když děláš taneční hudbu, stačí, když se chytí jeden singl a vyděláš víc, než si vydělali Whitesnake za celou existenci. Nebo třeba Kiss, kdyby nenapsali „I Was Made For Loving You“, tak by neprorazili v takovém měřítku.
Kdybys měl ze své diskografie vypíchnout album, které považuješ za nejdůležitější, které by to bylo a proč?
Asi „Heartbreak“. Bylo to poprvé, co jsem sám dělal vlastní album, když mi produkci dělal někdo jiný, tak to nikdy nebylo ono. Tenkrát mi došlo, že mě to fakt baví. Možná to není můj nejlepší kousek, ale já tu desku prostě miluju.
Zaujalo mě, že jsi na konci osmdesátých let spolupracoval na EP „Crazy In The Night“ s kapelou Malice. Co tě dostalo do světa heavy metalu?
Dostal jsem se do něho mnohem dřív, jen jsem si to v tu chvíli neuvědomil. Před albem „Kidd Glove“ jsem potkal Normana Whitfielda, s nímž jsem začal spolupracovat jako jediný běloch. I on mě naučil spoustu věcí. Nejdůležitější bylo, že jsem v backstagi zaslechl Isley Brothers, a bylo to úplně skvělý, tam jsem si uvědomil, že tohle chci dělat. Hráli skvěle a bylo to tvrdé rhythm n`blues. To ze mě udělalo rockera.
Udělal jsi hudbu pro seriály Baywatch, Beverly Hills 90210 a Sex And The City, které mají v České republice kultovní postavení. Líbily se ti tyto seriály?
Mám dům v místech, kde se natáčelo Baywatch, takže žiju vedle té pláže. Vtipné je, že modrá voda, co vidíš v televizi, tam není. Je tam hrozná špína, herci se po každém střihu museli jít osprchovat. Tam by ses koupat fakt nechtěl. Z těch seriálů mám nejradši WKRP In Cincinatti, nevím, jak moc bylo populární u vás, ale za mě je to skvělé. Ale třeba Sex And The City moc nemusím.
|
