Vždycky je proti čemu protestovat, obzvlášť v době, která k tomu vyzývá a je možná jednou z nejsložitějších, v jaké se lidstvo od druhé světové války ocitlo. Američtí Anti-Flag na podobné protesty, remcání a vyzývání k revoluci vždycky byli stavění, od svých začátků a debutu „Die For The Goverment“ se profilovali jako politická kapela, která se nebojí pojmenovat nešvary společnosti, ale zároveň prezentuje liberálně-punkový názor s militantnosti jim vlastní. Nemusíte s nimi souhlasit, některé jejich názory jsou s přihlédnutím k událostem a vývoji posledních let (a to nejen v Americe, ale i v Evropě) hodně americké a až moc „liberálně radikální“, ale nikdy jim nemůžete upřít že po hudební stránce několik skutečně dobrých alb vytvořili. Nejsilnější byli v bouřlivých začátcích, kdy je poháněla zdravá mladická nasranost, zakomponovaná do striktně hardcore punkového výrazu, ale své kouzlo mají dosud.
Po hudební stránce hardcorovou vzpurnost opustili před dobrými dvaceti lety a občas až nebezpečně koketovali s neopunkem, což jim mohlo ubírat na důvěryhodnosti, ale vždycky si byli vědomi červené linie, kterou nikdy nesmí překročit, aby nebyli považováni za popíkáře, čímž by jejich politické proklamace vzaly okamžitě za své. K revoluci přece nabádají jen tvrdí chlapi a ne navonění panáci s gelovým čírem. Jestliže tento trend Anti-Flag nastoupili zejména po albu „American Spring“ z roku 2015, daří se jej s novinkou „Lies They Tell Our Children“ když ne přímo zastavit, tak alespoň korigovat. Napomáhá v tom fakt, že Američané vytvořili koncepční dílo, do kterého vložili poselství o stavu dnešního světa, jenž je pohání k větší nasranosti. Do ambiciózního projektu zapojili řadu hostů - frontmana metalcorových Killswitch Engage Jesseho Leache, kytaristu Bad Religion Briana Bakera, frontmana Rise Against Tima McIlratha či Campina z Die Toten Hosen, což může vyvolávat ještě sinější představu velkého díla.
Tím „Lies They Tell Our Children“ až tak úplně není. Přestože lze album řadit k tomu lepšímu, co Anti-Flag vydali, pořád je to jen klasická řadová deska, která se povedla o fous víc než její předchůdce „20/20 Vision“, zejména proto, že kapela na tvorbu během covidu měla dostatek času, s jednotlivými nápady si vyhrála a desce dala ucelenější tvář. Důležité je i vyšší množství skladeb, které lze považovat za vydařené. Když nezafunguje úvod v podobě vágní dvouminutovky „Sold Everything“, podaří se Anti-Flag hned vzápětí nasadit nejlepší skladbu za několik posledních let „Modern Meta Medicine“ s hostujícím Jessem Leachem, a v tu chvíli je jasné, že deska nemůže propadnout. Navíc, když se forma daří (tu více, tu méně) udržet i v řadě dalších věcí, které jako kdyby říkaly, že Anti-Flag by rádi znovu obsadili dřívější pozice, kdy byli bráni jako jedna z nejsilnější zaoceánských kapel angažovaného punku.
K tomu jim kromě „Modern Meta Medicine“ dopomůže i trojice velice silných věcí, které lze označit za jasné tahouny desky. Skvělá „Imperialism“, v níž zpěvák Justin Sane plive jedovaté texty, což ostře kontrastuje s uhlazenějším projevem hostující zpěvačky pop-punkových Pinkshift Ashrity Kumar. Výborně se povedla vysoce energická „NVREVR“, v níž se Sanem hostuje zpěvačka punkových Bad Cop/Bad Cop Stacey Dee, která odkazuje v nejlepší možné formě na melodičtější tvář Anti-Flag. Posledním vrcholem je pořádně vzteklá a zároveň melodická „The Fight Of Our Lives“, ve které je znát mazácká zkušenost členů Rise Against a Bad Religion, kteří skladbě dávají více pravého punkového espritu než by byli Anti-Flag schopni dodat vlastními silami. Za očekáváním zůstala spolupráce s Campinem z Die Toten Hosen, společná věc „Victory Or Death (We Gave`Em Hell)“ toho s proklamovanou revoltou má společného pramálo a skladba disponuje spíše sváteční (dalo by se říct až vánoční) atmosférou, což jí vůbec nesluší. Na výbornou se nepovedla ani protežovaná „Laugh.Cry.Smile.Die“, jež sice působí dravým dojmem, ale její výsledek rozmělňují poněkud infantilní melodie.
Jako zamýšlený soundtrack k temným dnům současnosti „Lies They Tell Our Children“ zcela obstát nemůže, na to jí chybí patřičná atmosféra. Pokud ji však budete brát jako čistě punkrockovou desku bez větších ambicí s několika silnými skladbami, tato nahrávka bude míst opodstatnění. Anti-Flag ukazují, že nejsou jako vyprázdněná nádoba, což jim bylo v posledních letech často předhazováno.
|
