„Napětí v kapele nikdy nebylo tak hrozné jako v době alba „Shadowlife“. Vzpomínám si na dva nebo tři dny, kdy jsem si myslel, že George Dona skutečně zabije. Beze srandy,“ řekl basista Jeff Pilson. I jemu spadl kámen ze srdce, když George Lynch kapelu opustil, tím zmizel z Dokken sice inspirativní a úspěšný prvek, ovšem s ním odešla (alespoň na čas) nebezpečně zjitřená atmosféra, která směřovala k dalšímu rozpadu. To ale Dokken, Pilson ani bubeník Mick Brown nechtěli. Jako dočasnou náhradu angažovali Johna Noruma, bývalého kytaristu Europe, který v rodném Švédsku pracoval na sólové kariéře, které se nechtěl vzdát. Důležitým se ukázalo být turné s Alicem Cooperem, v jehož řadách působil bývalý člen Winger, kytarista Reb Beach. Ten si se zbylými členy Dokken padl do oka a po skončení turné plynule přešel z Cooperovy kapely k Dokken, aby nahradil balícího Noruma.
Takřka okamžitě kapela začala pracovat na novém materiálu, kterým chtěl navázat na osmdesátá léta, a to z několika důvodů. Byla k tomu tlačena fanoušky, protože ti dobře věděli, kde to kapele sluší nejvíce. „Shadowlife“ nepěkně propadla a stala se pro kapelu spíše noční můrou. Doba znovu začínala přát klasickému hard rocku, grungeová a alternativní vlna mizela v nedohlednu. Reb Beach byl zcela odlišným typem kytaristy než George Lynch, který v devadesátých letech sběhl od tradičního světa Dokken a v době, kdy rocková scéna prožívala své revoluční období, chtěl hlavně experimentovat, nechtěl zůstávat u klasického zvuku, což se potvrdilo i v jeho projektech kolem roku 2000. Naproti tomu Beach by prototypem klasického hardrockového kytaristy, srdcaře, který uznával zejména práci kytarových hrdinů, mezi které řadil i Lynche. „Je pro mě obrovská pocta stát na jeho místě,“ podotkl Beach, „uznával jsem ho v osmdesátých letech. Vypadal jako nějaký tajemný indián, kdežto já se musel natřásat vedle Kipa Wingera s tou strašnou trvalou.“ Pro Beache byl vstup do Dokken jednou z vytoužených met.
Beachův vstup do kapely znamenal pro Dokken startovní výstřel k urychlenému návratu ke starému stylu. Nebylo možné pokračovat v duchu „Shadowlife“, zapracoval pud sebezáchovy, kapela zatáhla za záchrannou brzdu a odvrhla vše, co natočila po reunionu. Zbavila se producenta Kellyho Greye a rozhodla se, že nové album bude produkovat sama. „Chceme, aby deska byla naše dílo a nechceme si do toho od nikoho nechat kecat. Sami sebe známe nejlíp,“ vysvětlil Don Dokken, už v době předprodukce nahrávky „Erase The Slate“ zářil jako sluníčko a vykřikoval typické řeči o nejlepší desce kapely. Tou „Erase The Slate“ není, i když je na ní znát nadšení, s jakým se kapela vracela do osmdesátých let, někam k albu „Tooth And Nail“, ovšem s vědomím, že se nepíše rok 1984, ale 1999. Deska je zemitější, mírně poučena vývojem hard rocku, který se po několika letech latence vracel na scénu, ovšem v trochu ztuhlé podobě, bez velkých hitových momentů z osmdesátých let.
Přesně takoví jsou Dokken na „Erase The Slate“. Chtějí si naklonit staré fanoušky, proto hned na úvod vypálí titulní „Erase The Slate“, mladšího a trochu neohrabaného bratra „Tooth And Nail“. Jako spojka s minulostí skladba zafunguje a řadí se k těm, které album symbolizují. Deska má opravdu ostrý start, na „Erase The Slate“ kapela naváže silnou „Change The World“, vedenou ve stylu největších hitů osmdesátých let, ať je to „Into The Fire“ nebo „The Hunter“. Úvodní riff vystřídá zklidňující pasáž, aby skladba vybuchla v refrénu, čímž se osvědčil dříve tak dobře fungující recept. „Change The World“ zdatně sekunduje velmi dobrá hardrocková kompozice „Maddest Hatter“, temnější „Drown“ a dobře pojatá coververze hitu ze šedesátých let „One“ od popových Three Dogs Night. Mezi tyto skladby kapela vklínila slabou „Shattered“, která už v první polovině alba ukázala, že to s formou Dokken na konci tisíciletí až tak žhavé nebude. Přece jen od toho nejzásadnějšího, co kdy kapela řekla, uplynulo už více než deset let…
S postupující stopáží se slabší místa začínají množit. Posluchači se dostane přesvědčivé balady „Who Believes“ (znovu se dá mluvit jako o mladším, neohrabanějším sourozenci slavné „Alone Again“) a sympaticky bláznivé „Crazy Mary Goes Round“, odzpívané bubeníkem Mickem Brownem, ale v dalších věcech už je víceméně znát, že Donově partě dochází dech. „Voices Of the Soul“ a „Haunted Lullabye“ definitivně mlátí prázdnou slámu. Sice demonstrují skutečnost, že Dokken jsou zpět s klasickou tváří, ale obsahově se jedná o velmi úsporné skladby s minimem melodických nápadů. Nezafunguje ani závěrečná balada „In Your Honor“, která nemá noblesu „Who Believes“, a kapela v ní takřka sklouzává až k unylosti, což by se energicky nabité rockové partě, který se chce vrátit na scénu po předchozím debaklu, stát nemělo. I přes výtky lze „Erase The Slate“ brát jako album slušné, takové, které Dokken po „Shadowlife“ zachránilo kariéru. Komerčně žádný velký úspěch nesklidilo, ale přesvědčilo staré fanoušky, aby nad kapelou nelámali hůl. To je z historického hlediska jeho nejdůležitější funkce.
Že se z Dokken stává kapela spíše pro nostalgiky, ukázalo nadcházející turné, při kterém kapela pořídila záznam, jenž v roce 2000 vyšel jako živé album „Live From The Sun“. Z dvanácti obsažených skladeb celé tři čtvrtiny spadají do osmdesátých let, jedním zástupcem je odprezentována deska „Dysfunctional“ („Too High To Fly“) a dvěma „Erase The Slate“ („Maddest Hatter“ a „Erase The Slate“). „Je to těžké. Každý chce slyšet klasické skladby Dokken,“ vysvětloval podivný výběr skladeb Reb Beach, „a my musíme uspokojit poptávku publika. Když jsme vedle „Erase The Slate“ a „Maddest Hatter“ zkoušeli pár nových skladeb do koncertního programu zařadit, nefungovalo to. Pár pozitivních reakcí jsme zaznamenali, ale ne takové, jako když zazněly první tóny „Into The Fire“. A to Beachovi vadilo, stejně jako fakt, že se mu nedostávalo tolik uměleckého prostoru ani pozornosti jako Lynchovi. Viděl, že Dokken už nejsou tak úspěšnou kapelou jako v minulosti a proto se nechal zlákat Davidem Coverdalem, aby nastoupil do reaktivovaných Whitesnake. Tím se uzavřela epizoda alba, které kapelu zachránilo, ale propáslo šanci vrátit ji znovu na vrchol.
|
