Nestačilo loňské, naprosto zbytečné album „Raised On Radio“, na němž se chilský zpěvák (v současné době bydlící v Rumunsku) Ronnie Romero vyznal ze své lásky k rockovým klasikám, ke Kansas, Foreigner, Queen nebo Bad Company? Nestačí stále mohutnící množství projektů, do kterých je zapojen? Nestačí mu jedna kapela, které by se věnoval pořádně na plný úvazek a občasné vystupování s Ritchiem Blackmorem v rámci legendárních Rainbow? Pokud by se Ronnie Romero držel tohoto modelu, měl by na současné rockové scéně mnohem lepší postavení a jeho jméno by se vzhledem k přesvědčivým výkonům po Blackmoreově boku mohlo brzy skloňovat vedle velkých pěvců rockové historie. Jenže Romero dělá všechno pro to, aby byl brán jako karikatura sebe sama, navzdory výtečnému pěveckému nadání.
Jestliže „Raised On Radio“ byla kritizována za nadbytečnost i pro fakt, že Romero jen dané věci otrocky přezpíval a dávno známým skladbám nedal prakticky žádnou přidanou hodnotu, jak potom nakládat s pokračováním „Raised On Heavy Radio“, když jediný rozdíl oproti loňské kolekci je v tom, že zpěvák (či spíše tým kolem něho) sáhl do repertoáru metalových kapel? Pokud by „Raised On Radio“ zůstala osamocena, mohla být považována za projekt, který prostě úplně nevyšel a mohla být zapomenuta. Jenže s vydáním „Raised On Heavy Radio“ dostává celá věc až trapné rozměry a to přesto, že na albu působí vedle Romera takoví střelci jako Chris Caffery (Savatage), Gus G. (Firewind, ex-Ozzy Osbourne) či Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween). Jejich přínos je však stejně minimální jako hodnota Romerova uměleckého vkladu.
Není třeba mluvit o skladbách samotných. „Raised On Heavy Radio“ je přehlídka největších nadčasových hitů, ať už pochází od Deep Purple, Judas Priest, Iron Maiden, Metallicy, Ozzyho Osbournea, Rainbow či Black Sabbath. Skladeb, které byly nahrány v nejdokonalejší možné podobě (originál je vždy originál, že…?) a vylepšit je už nejde. Romero se o to v drtivé většině případů ani nepokouší (to pak pohoří ještě mnohem více), drží se zuby nehty originálu, bez jakékoliv známky invence, ať už v jeho projevu nebo ve hře zúčastněných muzikantů. Otázka tedy zní, zda je třeba poslouchat jiné verze notoricky známých skladeb, když víte, že lépe než originál je nikdo zahrát nedokáže a ani jim prakticky nic nepřidá ze své osobitosti? To je jeden z důvodů, proč se této desce vyhnout obloukem.
Klasické promo plky o tom, že jeden z nejlepších zpěváků současnosti nabízí vlastní verze ve zvukově moderním a vylepšeném kabátku nejde brát vážně. Kdo by chtěl poslouchat „Turbo Lover“, „Fast As A Shark“, „Hallowed By Thy Name“ nebo „The Four Horsemen“ v umělé produkci a lá Alessandro Del Vecchio, se zvukem, který dnes má dvanáct kapel do tuctu? Kdo by tomu dal přednost před originálem? Navíc, když jako pilotní singl byla vypuštěna judasovská „Turbo Lover“ (výsledek spolupráce Romera s japonským kytaristou Nozomi Wakaiem), jako jediná symbolizující pokus vystoupit z původního schématu a zasáhnout, i byť jen nepatrně, do nedotknutelné klasiky. Jenže Wakaiem korigovaná a mírně pozměněná kytarová sóla rozhodně nejsou ku prospěchu věci a člověka znalého originálu vyloženě tahají za uši. Z největší zbraně, která by alespoň částečně dokázala vydání „Raised On Heavy Radio“ ospravedlnit, se stává největší faux pas alba.
Je otázka, komu je tahle deska určena... Staří fanoušci, kteří znají skladby v původním podání, se o ni zajímat nemusí, protože dávno ví, že pravý poklad je ukryt na originálních albech. Je snad pro mladší fanoušky, kteří by možná nikdy neslyšeli o Halfordovi, Dickinsonovi, Hetfieldovi, Gillanovi, Osbourneovi, Dirkschneiderovi, Adamsovi či Diovi a mohli by tohle považovat za skvělý Romerův příspěvek k rockové historii…? Existuje někdo takový? Existuje vůbec někdo, koho by mohlo oslovit tohle trapné heavymetalové karaoke?
|
