Mick MARS - The Other Side Of Mars
I amatér pozná, že Right Side Of Wrong nebo Alone...

Mick MARS - The Other Side Of Mars
Neviděl bych to až tak přísně, do skladatelského...

Mick MARS - The Other Side Of Mars
Sklamanie, nuda, tuctový ničím nezaujímavý album...

Mick MARS - The Other Side Of Mars
Na první sólové album Micka Marse „The Other Side...

MOTÖRHEAD - 1916
Deska velmi dobrá, jednu dobu mnou často...

MOTÖRHEAD - 1916
Velmi dobrá deska, to každopádně, ale já jako...

MOTÖRHEAD - 1916
...je to velmi dobrá deska, ale ne nejlepší. Ta...

AMARANTHE - The Catalyst
Já to třeba pochopil asi správně a respektuju, že...

MOTÖRHEAD - 1916
Nejlepší deska Mötorhead navždy.

MOTÖRHEAD - 1916
Nejlepší deska - 10 z 10












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




THE ROLLING STONES - Sticky Fingers

Umělecky byli The Rolling Stones na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na jasném vrcholu. Výměna Briana Jonese za Micka Taylora se ukázala být nezbytnou, protože Jones v posledních měsících své působnosti byl pro kapelu spíše koulí na noze než charismatický kytarista jako na počátku kariéry, kdežto Taylor byl muzikant plný života. Žilami mu pulzovalo horkokrevné blues, byl rocker každým coulem, což bylo pro The Rolling Stones nesmírně důležité, protože po Jonesovi, který upřednostňoval experimenty a psychedelický pop rock ve stylu alba „Their Satanic Majesties Request“, přišel člověk, který pro The Rolling Stones znamenal budoucnost v podobě moderního zvuku. Jeho drobný přínos albu „Let It Bleed“ byl výraznější než Jonesův, který se na něm podílel hrou na conga a autoharfu, krátce předtím, než obdržel vyhazov. Po vydání „Let It Bleed“ byl Taylor pevnou součástí kapely, zažil s ní krvavý festival v kalifornském Altamontu, který symbolicky, ale definitivně „zabil“ šedesátá léta, éru květin, drog a volné lásky.

Jestliže The Rolling Stones byli umělecky na vrcholu, lidsky začínali chátrat. Ležel na nich stín Altamontu, kapela si tragiku akce dávala za vinu, protože to byli lidé z managementu The Rolling Stones, kteří jako ochranku schválili motorkáře z Hell`s Angels a byli zapojeni do chaotické organizace akce. Navíc Mick Jagger procházel bolestným rozchodem s Marianne Faithfull, z tisku na něj pršela obvinění, že je praktikujícím satanistou a vzdaloval se i Keithu Richardsovi, jenž zabředával čím dál více do bahna drog. To neprospívalo kytaristovu vztahu s Anitou Pallenberg, která byla otrlá po prožitých eskapádách s (kulantně řečeno) emočně poněkud nestálým Brianem Jonesem. V takové situaci se kapela rozcházela s vydavatelskou firmou Decca i americkým managementem Allena Kleina, což mělo soudní dohru. Byla i pod drobnohledem finančního úřadu, který si chtěl posvítit na její příjmy a přivést do britské královské pokladny tučný balík liber. Ovšem fanoušci The Rolling Stones leželi u nohou, protože na světě nebylo větší kapely. „Davy úplně šílely,“ popisoval koncerty jeden z techniků John Dunbar, „jen co lidi zahlédli Micka, začali ječet: Mick! Mick! Brečeli, jako kdyby se jim zjevil sám Pánbůh“.

Bylo vidět, že svět na novou desku The Rolling Stones čeká s otevřenou náručí. Bylo ale třeba vyřešit mnoho právních i obchodních problémů, než se kapela pustila do natáčení a proto se pauza protáhla na nevídanou dobu roku a půl. Jagger se odreagovával ve společnosti dcery nikaragujského úředníka Bianci Pérez Morena de Macias, kterou pojal za svou manželku. Uklidnil se. Stejně jako Richards, který neopouštěl svět drog, ovšem poznal, že díky silné osobnosti nebude následovat příkladu Briana Jonese a drogy se pro něho staly spíše (aspoň v té době) prostředkem k zábavě. Padlo rozhodnutí, že nové album bude vydáno pod křídly právě vzniklé vlastní společnosti Rolling Stones Records, od čehož si kapela slibovala mnohem větší kontrolu nad materiálem, stejně jako v případě nového managementu nad finančními toky. V divoké atmosféře, v níž pracně vydobytá sláva začínala lézt jednotlivým členům do hlavy, začala vznikat nejlepší deska, která kdy po logem londýnské party vyšla – „Sticky Fingers“.

Na to, co The Rolling Stones zažili během posledního roku a půl, dopadla devátá deska nejlépe, jak mohla, v historickém kontextu a s přihlédnutím ke kompletní diskografii představuje vrchol tvorby. Vychází z toho, co načala „Beggars Banquet“ a zdokonalila „Let It Bleed“, ale „Sticky Fingers“ celé nedostižné tvůrčí období korunuje vyšperkovanými skladbami, aranžérským vtipem a charismatem, který odkapává z každého tónu. Je znát, nakolik prospěla přítomnost Micka Taylora, který se nevěnoval pestré škále nástrojů orientálního charakteru, ale všechnu svou píli napnul do kytarové práce, přičemž se (alespoň po hráčské stránce) stal plnohodnotným parťákem Keitha Richardse. I proto je „Sticky Fingers“ příkře kytarová deska, oba hráči využívají jak zkreslených, tak akustických nástrojů, čímž tvoří pestrou paletu nálad, pohybující se od tvrdého hard rocku přes klasičtěji znějící bluesové skladby, až po country rockové věci, opatřené neopakovatelnou atmosférou. Vše drží pohromadě pevným pojivem typicky stonesovské arogance a neodolatelně drzého výrazu.

Co skladba, to hit. Tak jednoduše by se dala charakterizovat deska, která světlo světa spatřila v dubnu 1971. Album nestojí jen na jednom z největších hitů kapely, provokativní rockové vypalovačce „Brown Sugar“, i když se stala nejvýraznější položkou, kterou však Stones padesát let po jejím vzniku odmítají hrát kvůli možným rasistickým konotacím. Ale v době, kdy „Sticky Fingers“ s „Brown Sugar“ vyšlo, bylo všechno v pořádku a nikoho ani nenapadlo spojovat si text skladby s ponižováním černochů. Svobodomyslnější dobu začátku sedmdesátých let dokáže „Sticky Fingers“ navodit dokonale. Není to jen kvůli tomu, že The Rolling Stones na ní předvádějí, jak jsou schopni se vyvíjet po stránce kompoziční i zvukové. Nahrávací nešvary šedesátých let vystřídal plnokrevný sound, který se začínal učit i u mladých hardrockových umělců, kteří se drali rychle na výsluní a měli v příštích letech The Rolling Stones sesadit ze zatím neotřesitelné pozice na trůnu.

Co kus, to malé mistrovské dílo. „Brown Sugar“ je kapitola sama pro sebe, která se stala jednou z nejdůležitějších položek celé historie The Rolling Stones, ale konkurovat jí dokáží následující táhlý, bluesrockový hymnus „Sway“ a nádherná balada „Wild Horses“, která v celé kráse odhaluje genialitu kompoziční spolupráce Jaggera a Richardse, jež se dotkla piedestalu Johna Lennona a Paula McCartneyho. Z podobného těsta je tvořena i skvělá „Dead Flowers“, jejíž countryová složka je zdůrazňována ještě více než u „Wild Horses“. I když The Rolling Stones byli bráni jako jasná rocková kapela, vlivy country měly své opodstatnění a dotvářely čarokrásnou mozaiku, z jaké je „Sticky Fingers“ složena. Tyto skladby totiž vyvažují rockově bouřlivé kousky v podobě sedmiminutového jamového blizzardu „Can`t You Hear Me Knockin`“, tvrdé „Bitch“ coby Jaggerovo plivnutí za Marianne Faithfull, bluesové „I Got The Blues“, či feťácké ódy „Sister Morphine“, u níž Marianne, jež v době vydání alba měla za sebou nervový kolaps, pokus o sebevraždu a heroinovou závislost, byla spoluautorkou skladby. Celou desku završuje další vrcholové dílo „Moonlight Mile“, orientální atmosférou prodchnutá věc, které dominuje zajímavá linka Jaggerova zpěvu, krásná souhra obou kytar a klavír koncertního hráče Iana Stewarta. Tato skladba je důstojná tečka za výjimečným dílem, které jen utvrdilo pozici, jakou The Rolling Stones v jedensedmdesátém měli.

Ze „Sticky Fingers“ doslova prýští svoboda, jakou si kapela po rozchodu se společností Decca a managementem Allena Kleina alespoň na pár vteřin užívala. Jenže další problémy na ni čekaly, tentokrát s úředníky z berňáku. Hamižná daňová politika v domovské Velké Británii začala kapelu ničit na každém kroku, až bylo nutné učinit důležitý krok - opustit rodnou hroudu a začít hledat exil někde jinde. Volba padla na francouzský venkov. Tam měla kapela žít chvíli pospolu, což byla věc složitější, než se mohlo zdát. Mick Taylor přes prvotní nadšení začínal pociťovat, že Jaggerem ani Richardsem není brán jako plnohodnotný člen kapely a navíc vyrostla vysoká komunikační bariéra mezi Richardsem a basistou Billem Wymanem, oba spolu následujících deset let neztratili ani slovo. Jenže The Rolling Stones byli na vrcholu a na podobné „malichernosti“ se příliš nehledělo…

Jan Skala             


www.rollingstones.com

YouTube ukázka - Brown Sugar

Seznam skladeb:
1. Brown Sugar
2. Sway
3. Wild Horses
4. Can`t You Hear Me Knocking
5. You Gotta Move
6. Bitch
7. I Got The Blues
8. Sister Morphine
9. Dead Flowers
10. Moonlight Mile

Sestava:
Mick Jagger - zpěv
Keith Richards - kytara
Mick Taylor - kytara
Bill Wyman - baskytara
Charlie Watts - bicí

Rok vydání: 1971
Čas: 46:25
Label: Rolling Stones Records
Země: Velká Británie
Žánr: blues rock/hard rock/country rock

Diskografie:
1964 - The Rolling Stones
1965 - The Rolling Stones No. 2
1965 - Out Of Our Heads
1966 - Aftermath
1967 - Between The Buttons
1967 - Their Satanic Majesties Request
1968 - Beggars Banquet
1969 - Let It Bleed
1971 - Sticky Fingers
1972 - Exile On Main Street
1973 - Goats Head Soup
1974 - It`s Only Rock N`Roll
1976 - Black And Blue
1978 - Some Girls
1980 - Emotional Rescue
1981 - Tattoo You
1983 - Undercover
1986 - Dirty Work
1989 - Steel Wheels
1994 - Voodoo Loungue
1997 - Bridges To Babylon
2005 - A Bigger Bang
2016 - Blue & Lonesome

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 22.05.2023
Přečteno: 1764x




počet příspěvků: 2

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Motley CrueToo Fast for...23. 05. 2023 19:58 The Keeper XIV.
-Zajímavé čtení....23. 05. 2023 11:08 PetrR


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.11028 sekund.