Francouzský azyl, který demonstroval dobu obrovské umělecké volnosti a velikášství „Exile On Main St.“, končil stejně rychle, jako začal. Kapela po vydání alba odjela turné po Spojených státech, kam se podívala poprvé od neblahého festivalu v Altamontu, ovšem do fazóny z konce šedesátých let měla daleko a nezřídka kdy musela uznat, že hostující Stevie Wonder, vystupující v roli předskokana, byl v mnohem lepší formě a sklízel za to nemalý úspěch. Na vině u The Rolling Stones nebyla jen špatná koncentrace a zvětšující se propast mezi členy (i kvůli tomu, že ve Francii žili od sebe ve větší vzdálenosti než předtím v Anglii), ale zejména hojné užívání alkoholu a drog, což se začínalo podepisovat zejména na výkonech Keitha Richardse. „Je naprosto zcestné ožrat se a jít vystupovat,“ bouřil Mick Jagger. „to zásadně neschvaluji. Pro mě nejdůležitější je mít co nejčistší hlavu. Ne že bych byl proti tomu, dát si před vystoupením pivo, ale nikdy jsem nešel na pódium nadranej, že bych nevěděl, co dělám.“ Na začátku turné si Jagger vymínil, že kapela včetně technického personálu zůstane během cest „čistá“. Jenže všechna předsevzetí vzala za své velmi brzy a turné k „Exile On Main St.“ nepatří k těm, které by ukazovala pravou a ničím nepřikrášlenou sílu The Rolling Stones.
Z Francie se kapela stěhovala velmi záhy, jednoletý daňový exil se už chýlil ke konci. Jagger spolu s manželkou Biancou zamířili do Ameriky a přestože i jejich manželství spělo ke krachu, stihlo zpěváka poznamenat v tom, že si začal užívat společnosti snobských milionářů na kriketových a golfových turnajích, na vernisážích a celkově ve světě, který s rock n`rollem měl společného pramálo. Richards měl problém opačný a Francii by možná nikdy neopustil, jenže zažíval své nejděsivnější drogové období a byl na něho vydán zatykač, což se rovnalo vyhoštění ze země. Stín toho mohl padnout na celou kapelu a proto Jagger chtěl vše zachránit prohlášením, v němž stálo: „Charlie Watts, Bill Wyman, Mick Taylor a já kategoricky popíráme, že jsme byli francouzskou policií obviněni z nákupu a užívání heroinu.“ Richards to bral jako zradu a jeho vztah k Jaggerovi ještě více ochladl. Považoval se za rebela, za ztělesnění rock n`rollu a na svého spoluhráče nahlížel jako na bohatou primadonu, jako na někoho, kdo představuje svět, vůči kterému svou hudbou bojoval. Bylo velmi těžké naladit se na společnou vlnu ve chvíli, kdy přišlo na přetřes téma nové desky.
Ta měla odstranit pachuť, která zbyla po mizerném turné k „Exile On Main St.“ a především ukázat The Rolling Stones jako kapelu, která je stále na vrcholu sil. Byl to úkol řeklo by se až nadlidský, protože „Let It Bleed“, „Sticky Fingers“ a „Exile On Main St.“ představovala natolik zásadní díla, které překonat v podstatě ani nešlo, navíc ve stavu, v jakém se The Rolling Stones nacházeli. Kapela za jeden provaz naposledy táhla možná někdy v období alba „Between The Buttons“, aby se později dělila na hlavní dvojici Jagger – Richards a zbytek, ovšem v době příprav desky „Goats Head Soup“ byl rozpor i mezi zpěvákem a kytaristou. Naštěstí okolní vlivy, které tvorbu desky provázely, nejsou z „Goats Head Soup“ cítit a i přes prvotní rozporuplné reakce se album dá zařadit (s mírným přivřením očí) ke klasikám z minulých let. Nebyla tak opulentní a megalomanská jako „Exile On Main St.“, ani temná jako „Let It Bleed“, ani tak vyšlechtěná a přecpaná hity jako „Sticky Fingers“, přesto ještě ukazuje kapelu na vrcholu.
Řada fanoušků si tohoto díla považuje proto, že dalo světu nejslavnější baladu The Rolling Stones „Angie“, Richardsovo hořekování nad rozpadajícím se vztahem s Anitou Pallenberg, ovšem tato slavná záležitost rozhodně nehovoří za celé album a je na „Goats Head Soup“ jako třešnička na velmi chutném dortu. Kapela nepokračovala v trendu „Exile On Main St.“ a nevytvořila podobně znějící pestré a odvážné dílo, spíše navazuje na „Sticky Fingers“ drzým výrazem, příklonem k tvrdšímu, rockovějšímu znění a zdánlivou jednoduchostí. Světu udával tón hard rock a glam rock. The Rolling Stones, zejména pak protřelý chameleon Jagger, dobře věděli, že tohle je cesta, kterou by se kapela mohla vydat bez toho, aby popřela svůj klasický výraz, Do té doby spadají nové Jaggerovy oblečky ve stylu Davida Bowieho, jehož úspěch se zlomovou deskou „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders Of Mars“ Jaggerovi přímo učaroval.
Když se v osmdesátých letech glam metaloví grázlíci odvolávali na The Rolling Stones jako na jeden ze svých největších inspiračních zdrojů, zmiňovali kromě „Sticky Fingers“ především album „Goats Head Soup“. Tahle deska je (více než „Sticky Fingers“) důležitým zdrojem, z něhož losangeleská scéna osmé dekády čerpala. Zde jsou jasně slyšitelné spojnice v úvodní dvojici, jedovaté „Dancing With Mr. D.“ a hitové „100 Years Ago“, či rozjuchané „Doo Doo Doo Doo Doo (Heartbreaker)“, neboť výraz The Rolling Stones plně koresponduje s tím, co se o deset let později dělo na Sunset Stripu. V těchto věcech má kapela obrovskou energii, kterou ze sebe musela pracně dolovat, ovšem nakonec se jí snažení vydařilo až přes míru. Projevuje se to ve výtečné „Silver Train“, odkazující na někdejší koketérie s country, které byly na „Goats Head Soup“ takřka odvrhnuty a skladba představuje jakýsi prazáklad glam punkového stylu v duchu pozdějších alb The Quireboys.
Své opodstatnění mají i o něco slabší „Hide Your Love“ či „Can You Hear The Music“, ale v nich se poprvé za několik let ukazuje, že studnice The Rolling Stones nebude nevyčerpatelná. Z dnes už v podstatě zapomenutých věcí vyniká závěrečná „Star Star“, velice vydařená hejskovská skladba, další předobraz glam metalové revoluce. Vydařily se i balady. Kromě slavné „Angie“ album obsahuje i méně výraznou, ale stále příjemnou „Coming Down Again“, ale zejména sváteční „Winter“, která přilila olej do ohně vzájemných vztahů a byla jedním z důvodů, proč kapelu opustil kytarista Mick Taylor. „Winter“, prosycená jako pírko lehkou vánoční atmosférou, byla v základu jeho skladba, ovšem když album vyšlo, bylo autorství připsáno Jaggerovi s Richardsem. A to Taylor, dosud přehlížející řadě ústrků, nesl velice nelibě. Poprvé se mluvilo o tom, že kytarista je v řadách The Rolling Stones silně nespokojený a že zvažuje útěk ze zlaté klece.
Trhliny v kapele začaly doznávat rozměrů Grand Canyonu. Už nešlo jen o koncerty, které se nedaly počítat mezi nejvydařenější, protože Jaggerem vyhlášená prohibice prostě nezafungovala. Nešlo už ani o to, že Keitha Richardse v Anglii krátce před začátkem turné zadržela policie kvůli jeho drogovým deliktům, ale hlavně o to, že tváří The Rolling Stones začal být jenom Jagger. Značí to nejen obal „Goats Head Soup“, na němž je na přední straně pouze jeho fotografie, ale také fakt, že zpěvák byl s manželkou Biancou pozván do amerického Senátu, kde oba obdrželi Zlatý klíč od budovy. „Bylo to přinejmenším podivné, protože ostatní členové kapely nedostali vůbec nic, ani slůvko poděkování,“ řekl k situaci basista Bill Wyman. Po deseti letech existence byli The Rolling Stones v rozkladu…
|
