Boj o zájem fanoušků nevedou jen nováčkové, kteří by rádi jednou stáli na obrovském pódiu v záři reflektorů, ale i ostřílené stars, nebo matadoři, co se do podobných pozic drali již před několika desítkami let. Ne každému se sen dostat se na vrchol či do prvoligových pozic povedl a může tomu být z různých důvodů, např. z nedostatku invence či snahy, notné dávky potřebného štěstí nebo kvůli osobním neshodám. Poslední dva body jsou možná příčinou toho, že Majestic Ryte z Long Islandu nemají na kontě mnohem více alb a nebrázdili Amerikou společně s Fates Warning, Metal Church nebo Dream Theatre.
Majestic Ryte započali svoji pouť v roce 1987, kdy se dal dohromady kytarista Nick Trotti s bubeníkem Tomem Sauerem a basákem Johnem Funkem. Oslovili nadějného pěvce Grega Tsaknakise a po několika týdnech, v nichž pilovali Nickem vytvořených několik písní, vybrali nejlepší a odešli do studia, kde natočili pětipísňové EP. Poté materiál prezentovali naživo a celkem rychle se dostali do povědomí kovovou muzikou zasažených jedinců. Stačí si poslechnout song „Eternal Paradise“, který ponurou, válečnickou atmosférou zněl jako progresivněji ladění Manowar, kvapík „Dark Stalker“ připomněl souputníky Virgin Steele či Riot.
Potom se něco zadrhlo. Kapelu v roce 1990 opustil zpěvák a tato ztráta se stala pro soubor fatální. Členové se postupně rozprchli do jiných angažmá a z podvědomí fandů se tento spolek pomalu vytrácel. Mezi znalci jeho jediná nahrávka stále kolovala jako ultimátně raritní záležitost. Až Manos Koufakis, majitel Sonic Age Records, EP v roce 2018 znovu dostal mezi posluchače v remasterované podobě. Zároveň se mu podařilo spojit všechny původní členy Majestic Ryte, které tento počin namotivoval k reaktivaci a přípravě de facto prvního alba, které se v těchto dnech objevilo na pultech obchodů.
Úvod songu „Fractured Mind“ obstarávají až thrashově zbarvené riffy sázené Nickem, které až do konce skladby krouží kolem základního motivu, přestože se žánrově pohybujeme spíše v power metalové škatulce. Natlakovaný projev řádně doplňuje rockově hysterický řev Grega. Vzdáleně to celé připomíná dánské Artillery nebo Sacred Reich z Arizony. Přímočaré riffy narušují tu a tam prog metalové odbočky a na závěr kytarista sází kratičké, ale pěkně vystavěné kytarové sólo. Nejrychlejší skladba „Guardian“ alba staví na rychle odsýpajících slokách v power metalovém střihu v kontrastu s pomaleji vystavěným refrénem.
Ponurá nálada jedovatých riffů v „Strawman Cometh“ probublává pod povrchem v naostřeném power metalovém duchu v pomalém tempu a svou náladou dává připomenout riffy Tonyho Iommiho, když by se rozhodl zajamoval s Metal Church. Řádně nabroušená „sabaťárna“ v moderním kabátku. V „Harbinger Of Chaos“ pěkně v pozadí duní basa Johna Funka, minimalisticky dávkované riffy a mečivý zpěv s protahovanými slabikami jako by odkazovaly ke grunge stylu.
Občas je potřeba zvolnit, ale klasické balady nečekejte. „Breaking Dawn“ začíná vybrnkáváním na struny nezkreslené kytary a rozverným pohvizdováním, po chvíli však otěže přebírají adrenalinově nabušené kytary a dojde i na progovou mezihru. Emotivnější „No Turning Back“ má více prog metalový feeling a zavádí nás až někam do hájemství Fates Warning. V závěru překvapuje i drobná baskytarová exhibice.
V kontrastu s tímto postupem působí " Plague Of Athens“, ve které zabrušujeme do agresivnějších poloh, a když už si myslíte, že po rotaci těžkotonážních riffů a jednotlivých slokách k refrénu ani nedojde, zpěvák očistně přejde ve vypjatém refrénu do závratných výšek, přesně dle nejlepších tradic Queensryche v nejsilnějších písních. Druhý vrchol alba přichází s „Hadrian`s Path ", asi nejvybroušenějším kousku, v němž prog metalisté jen pomlaskávají nad komplikovaným rytmem a hutnou spletí kytar. Muzikanti mají poměrně často vzácný dar vytvořit ve skladbě zdání určité neměnnosti, přičemž máte pocit, že valící se power metalové riffy není možné zastavit a tak nějak v určitém vzorci (který rozeznáte až po několikakerém poslechu) variují v kruhu. Pokud jste zvyklí na systém dvou slok a refrénu, tady to nefunguje, zpěvák se nenechává nijak omezovat, občas trochu experimentuje. Takto lze charakterizovat „Lord Of Lies“ či závěrečnou „The Arrival“
Debutní (!) album Majestic Ryte překvapuje nepřipraveného posluchače v nedbalkách, který s mírně znuděným výrazem „všude byl/všechno slyšel“ ledabyle nechá večer proudit jejich muziku do sluchátek. Kapela ho odmění neobyčejně ostře nabroušeným a vyzrálým power/prog metalem, který se nežene zbytečně do vysokých obrátek, ale pomalu krouží ve středních polohách spolu s výborným zpěvákem v zádech. Koncentruje v sobě nejlepší okamžiky Metal Church, Fates Warning či Queensryche. Dnes tyto soubory přešlapují na místě a tam, kde se snaží zaujmout přístupnějším projevem, tam muzikanti kolem Nicka Trottiho přináší krev. Nejsou mediáně tlačeni major labelem a tak není těžké je minout, což by bylo škoda. Připravili by jste se o jedno z nejlepších alb power/prog metalu poslední doby.
|
