Když si kapela, která funguje čtyřicet let, dá třináctiletou pauzu mezi jednotlivými deskami, může to mít hned několik důvodů. Buď si je tak jistá svou pozicí, že si může trochu lenosti dovolit a fanoušci jí to nebudou mít za zlé. Nebo je pro ní čas jen relativní pojem a třináct let jí uteklo mezi prsty, ani neví jak. Anebo, a to je nejhorší, už se dávno vyčerpala, nemá toho moc co říct a proto byla tvorba nové desky několikaletým martýriem. Těžko soudit, jak je na tom slovenská Tublatanka, protože její porevoluční kariéra zažila několik vzestupů a pádů, takže dlouholetá pauza může zapadnout do jakéhokoliv ze jmenovaných důvodů. Nejsilněji rezonuje otázka, zda Tublatance během let nemohl trochu ujet vlak, protože hudba, kterou prezentuje, byla v roce 2010 v trochu jiné pozici, ovšem dnes může těžit z jistého statusu legendy, který jí nikdo nikdy neodpáře a podobně zasloužilí muzikanti jsou díky pradávným hitům stále vyhledávaným artiklem. Žít z nostalgie se ale nedá věčně, alespoň pokud kapela nechce být jen karikaturou sebe sama.
Co čekat od nového alba Tublatanky? Nějakou modernu, alternativu či experimentátorství? To určitě ne, kapela má své pionýrské roky za sebou už dobrých pětatřicet let. Těžkoprdelatý, sentimentální bigbít? To také ne, Maťo Ďurinda je ze sorty umělců, kteří zuby nehty odmítají stárnout a neprodukují důchodcovskou hudbu. Návrat ke kořenům? Možná, i když také ne zcela, protože nadhled, jenž přichází jen s věkem a zkušenostmi, je v dnešní Tublatance docela dobře cítit. „Uprostred chaosu“ je album, které vyšlo takřka neočekávaně, ale obsahuje očekávatelnou hudbu. Tublatanka na něm nepřekvapila něčím zásadním či převratným, ale na druhou stranu naplňuje formu, kterou od ní fanoušci chtějí slyšet. Není metalová, ovšem není ani prvoplánovitě jednoduchá a průhledná až běda jako na desce „Pánská jazda“. Je především písničková, má v zásobě tradičně hard rockové kusy, ale i pop rockovější balady, jako by chtěla kompilovat celou kariéru a obloukem se vracela k debutu z roku 1985. Už na něm Ďurinda ukázal, o čem jeho kapela je a odtajnil všechny přednosti svého rukopisu. Jeho důležitost se nezměnila.
Pokud bychom detailně probrali celou diskografii Tublatanky, zjistíme, že její alba se dají zařadit do třech kategorií. Skvělé až klasické, dobré až velmi dobré a průměrné až mizerné. Do první várky patří jen dvě alba, výtečná díla „Skúsíme to cez vesmír“ a „Žeravé znamenie osudu“. V druhé polovině osmdesátých byla Tublatanka na jasném vrcholu, absorbovala metalové vlivy, naroubovala je na klasickou rockovou a hitovou tvář, a dokázala se několik let držet (spolu s Citronem) na špici československé scény. Dobrá alba zastupuje v první řadě bezejmenný debut, definující charakter Ďurindovy kapely, „Nebo-peklo-raj“, a dva novodobější kusy „Patriot“ a „Svet v ohrožení“. Na těchto albech Tublatanka nemá největší sílu, ale její forma je stále dost dobrá na to, aby se desky mohly řadit k tomu lepšímu, co kapela vydala, a co se týče slovenské scény, jsou stále silný nadprůměr. A pak je tu kategorie nejhorší. Pokud pomineme obě vánoční alba, která by sem zcela jistě zapadla, patří sem „Volanie divočiny“, ač je to dílo stále ještě lehce nadprůměrné. Rozhodně sem ale zapadá plytká „Znovuzrodenie“ a ostudná „Pánská jazda“, na které si Ďurinda sáhl na absolutní autorské dno. Otázka stála, do jaké sorty se zařadí novinka…
Dle očekávání to není první kategorie, nové „Skúsíme to cez vesmír“ a „Žeravé znamenie osudu“ se samozřejmě nekoná. Naštěstí to není ani případ třetí, jelikož žádný průser na „Uprostred chaosu“ posluchače nečeká. Novinka spadá do společnosti dobrých alb Tublatanky, mezi sázku na jistotu, při které se tahají silné zbraně kapely, i když je jasné, že v dnešním světě se válčí podle jiných pravidel. Tublatanka se snaží reagovat na aktuální témata, jako první skladbu vytáhne „Na životoch všetkých záleží“, kterýžto slogan proběhl světem v rámci rasových nepokojů po smrti černošského recidivisty George Floyda a následném vzniku hnutí Black Lives Matter. Tublatanka ale kolem tohoto tématu našlapuje velmi opatrně a reaguje na něho spíše v metaforách. Jak se zdá dle pilotního nasazení, je tahle skladba pro Tublatanku stěžejní, ovšem je nutné si přiznat, že nejlepší věcí z novinky není ani náhodou, stejně jako druhý singl „Uprostred chaosu“. Obě skladby možná mají slušný tah na branku, jsou tvrdé, avšak oběma chybí silný refrén, který by buřičskou atmosféru podpořil. To nejlepší se skrývá v jiných, kupodivu měkčích položkách.
Jak Ďurinda stárne, je méně uvěřitelnější v tvrdších, metalovějších věcech. Místo toho ukazuje svou současnou přednost a to jsou výpovědně silné věci ve středním až pomalejším tempu, které album dokáží rozzářit do krásy. Poprvé se tak stane hned zpočátku, neboť jako druhou skladbu kapela nasadí skvělou „Čo s tým urobíš“. Podobnou vrcholovou formu si Tublatanka dokáže udržet ještě v dalších věcech, konkrétně „Súboj víťazov“, „Fénix bez kriedel“, „Dobrí priatelia“, „Rieka života“ a „Účet za lásku“ i v baladách „V pyramide lží“ a „Kolotoč dní“. I když vždycky bude kapela spojována spíše s vypalovačkami „Skúsíme to cez vesmír“, Žeravé znamenie osudu“ nebo „Pravda víťazí“, dnes už je síla kapela v jemnějších věcech. I proto dobře nezafungují tvrdší skladby „Rebel“ nebo „Už tiká čas“ a především desáté pokračování „Šlabikáru“, pojmenované „Priemerie s časom“, které působí jako zbytečná vycpávka místa. Vzhledem k tomu, že Tublatanka natáhla novinku na patnáct položek, bez těchto tří věcí (k nim můžeme zařadit i nevýraznou „V búrke hriechy zmývám“), by „Uprostred chaosu“ působila silnější dojmem.
„Uprostred chaosu“ je bezesporu sympatická deska. Neukazuje Ďurindovu partu na vrcholu sil, ale představuje ji jako kapelu, která je sice za zenitem, ale z tohoto faktu dokáže vytěžit maximum v podobě nadhledu a řady zkušeností. Ďurinda znovu dokazuje, že je velmi obratným skladatelem a člověkem, který dokáže připravit řadu skladeb (tentokrát za vydatného přispění manželky Mirky), které budete považovat za velmi vydařené a silné. Jen holt už na to potřebuje více času. Tentokrát čekání zklamání nepřivodilo.
|
