Za necelých deset let se z Razorbats stal černý kůň skandinávské rock n`rollové scény. Nejsou největší kapelou svého stylu ani země (Norsko), ale jejich tvorbu symbolizuje obrovská poctivost a láska ke klasickému rock n`rollu, což z nich dělá kapelu nadmíru sympatickou, i když stojící mimo jakékoliv moderní proudy. To Razorbats nikdy nezajímalo, partu sice tvoří mladí muzikanti, ovšem se společnými vlivy, pramenícími ze sedmdesátých a osmdesátých let. Kiss, Cheap Trick, Hanoi Rocks, AC/DC, Ramones, to jsou jména, která měla na Razorbats velký vliv, jenž je směrodatný i v jejich tvorbě. Jasně nastaveno to bylo už na osm let starém debutu „Camp Rock“, který nesl řadu dětských nemocí a směřoval spíše k punkovějšímu pojetí hudby, ovšem jak šla léta, Norové se stávali jako instrumentalisté i skladatelé mnohem vyspělejší a jejich alba se stávala sofistikovanější a dotaženější. S minulou nahrávkou „Mainline Rock N`Roll“ se kapela dotkla dosavadního vrcholu a pomalu se posunula do světa univerzální rockové party, která překračuje spektrum různých žánrových škatulek.
Pro Razorbats je tato cesta důležitá, když se chtějí vyvíjet a demonstrovat svůj rozvoj. Čekalo se, že novinka „Hit Crazy“ bude v tomto duchu nejen pokračovat, ale dál jej rozvíjet. Děje se tak, ale přece jen to není úplně přesně takové, jak by se po minulém albu dalo předpokládat. „Mainline Rock N`Roll“ představovala krok směrem k rockovému mainstreamu, k velkým stadionovým věcem a „Hit Crazy“ toto plně nezúročuje. Ne že by se jednalo o návrat k debutu „Camp Rock“, ale kapela jako kdyby odhlédla od jasného trendu na minulém albu a upřela svůj zrak spíše punkovějším směrem. Nepopírá, že je mnohem zkušenější kapela, ale když vypálí otvírák „(Maybe It`s Time Too) Break Up The Band“ zní jako mladší, ovšem i krotší bráška švédských The Hellacopters někde z období alba „Grande Rock“. Tento okamžik je pro Razorbats krokem zpět a mezi kapelu a posluchače vystaví hráz hned na začátku alba. Ta se překonává o to hůře, že jde o úvodní (i když nikterak špatnou) skladbu, přestože následující „Only In America“ ukazuje trend jiný. Razorbats úvodní riff až okatě opisují z klasického hitu „It`s Not Love“ od Dokken, skladba však vykazuje hitové ambice, což se ukáže jako největší deviza „Hit Crazy“.
S původností u Razorbats to není nijak žhavé, kapela snadno ukazuje, u jakých kapel se vyučila. Neláme si s tím hlavu a proto ji v jejím vpravdě sympatickém snažení lecjakou nepůvodnost posluchač může prominout. Jde totiž o skladby a ty jsou (alespoň na některých místech) pořádně silné. Z úvodu alba nejvíce zaujme svižná „Atomic“, která těží z hudebního vizionářství bývalého tvůrčího mozku Hanoi Rocks Andyho McCoye, ústřední kytarový motiv může být jedním z nejlepších nápadů, které McCoy v novém tisíciletí nikdy nenapsal. Skladba je opatřena přitažlivě potemnělou atmosférou, odkud pramení barová nálada i patřičný sex-appeal, což z ní dělá jeden z vrcholů desky. K ní lze co do kvality zařadit dvojici hitovek ze srdce alba, drsnější „Love Is For Suckers“, a zpěvnější a trochu sladší „Scandinavian Girls“. K tomu nejlepšímu, co deska nabízí, je možné zařadit i závěrečnou baladu „Seventeen“, která toho (zejména ve svém úvodu) docela dost dluží Guns N`Roses z dob „Use Your Illusion“ či The Rolling Stones z hédonické doby „Exile On Main St.“, ale nakonec si získá vlastní půvab a kouzlo.
Bylo by nespravedlivé vyzdvihovat pouze tyto čtyři skladby, protože „Hit Crazy“ je docela vyrovnaná deska, žádnou z věcí nelze považovat za úplně podřadnou skladbu či jnevydařenou nahrávku. Na to jsou Razorbats dost zkušení hudebníci a dobu skutečných přehmatů mají dávno za sebou. „Kiss Me“, „Damn, She Looks Good“ nebo „Only In America“ rovněž zní velmi dobře, jen nemají tak silnou schopnost zalézt do uší. Jenže to je možná jen otázka času, protože hitový potenciál je cítit ze všech deseti věcí. Je tím největším pozitivem alba a tím, co udržuje Razorbats na úrovni minulé desky. Díky němu lze přehlédnout trochu znepokojivý fakt, že se z Norů přece jen stává retro kapela. Naplňují definici toho, že jsou schopni předložit dobré album, ale už mnohem méně jim jde zbavit se okatě využívaných postupů svých idolů. Na poli podobně orientované muziky mohou být skutečnými vládci, ale otázka je, zda nejsou pouze jednookými krály.
Pokud vám tohle nevadí, užívejte si „Hit Crazy“ plnými doušky, protože deska je to dobrá. Pokud na Razorbats budeme nahlížet „jen“ jako na retro kapelu, musíme uznat, že se dokáže poměřit i s mnohem většími jmény. Sice se u nich zastavil vzestupný trend, v němž každé album bylo lepší než to předchozí, ale i tak lze „Hit Crazy“ brát jako dobrého nástupce „Mainline Rock N`Roll“, i když v konečném účtování se posluchač přece jen přikloní více k minulé desce.
|
