Zrcadlo, zrcadlo, prozraď mi, kdo je králem vikingského metalu? Amon Amarth? Ensiferum? Einherjer? Týr? Neee… Enslaved! Už více než třicet let tato parta z norského pobřeží Severního moře ukazuje nevšední talent, který dokázala vykřesat z uhlově černých základů, neboť patřila mezi hrstku vyvolených chráněnců samotného Euronyma, aby se z prapůvodního chaotického black metalu vyvinula v naprosto svébytnou formaci, která už dávno překročila stín Černého kruhu. Enslaved patřili k nechvalně proslulé společnosti okolo obchodu Helvete a firmy Deathlike Silence, ale to nehraje v tom, co představují v současnosti, vůbec žádnou roli. Možná doba, kdy se black metal, jako ten nejodpornější výhonek metalové subkultury, dral divoce na svět, v nich cosi zanechala, ale výrazové prostředky se v jejich tvorbě léty hodně změnily. Enslaved prodělali podobnou evoluci jako svého času Bathory, více než uctívání Satana je zajímají heroické vikinské ságy, vlastní historie a co se hudby samotné týče, tak neochvějná touha po vlastním zdokonalování. Žádné vyplazování zarudlého jazyka, ani ukazování nemyté řitě věřícím. O tom Enslaved nejsou.
Jisté však je, že nejdivočejší a nejvýznamnější část svého dospívání má kapela za sebou. Vstříc novému, nečekanému a vzrušujícímu pádili Enslaved zejména v prvních letech nového milénia na albech „Monumension“, „Isa“ či „Ruun“, na nichž udivovali nejen vikinskou monumentálností, ale i vysokou úrovní technického vybavení a složitostí samotných kompozic. Vlastně tím, co je dodnes jejich největší deviza. Možná už trochu okoukaná, stejně jako celý koncept dalších desek, ale přesto pořád vysoce kvalitní a svým způsobem i vzrušující. Díky tomu i jejich novější alba, ať už je to „RIITIIR“, „In Times“, „E“ či minulá „Utgard“ mají punc prvotřídního zboží, ač se sem tam ukáže motiv dávno slyšený, sem tam se projeví únava nebo v hlavě zahlodá červíček, který bude tvrdit, že Enslaved už dávno nejsou to, co bývali. Ale jsou, pořád jsou, i když už nejsou progresivní v nejčistším slova smyslu a koncept jejich desek se může jevit opakující se. Stále ale stojí o úroveň výše nad všemi Amon Amarth či Ensiferum.
Jak je to s novinkou „Heimdal“? V podstatě stejně jako s předchozími alby. Kapela znovu předkládá velmi kvalitní a propracovaný materiál, který se drží zavedených mantinelů, takže slovo progresivní, užívané ve spojení s Enslaved, pozbývá platnosti. Z něho zůstaly jen určité postupy, technická obtížnost a vrstvená struktura skladeb. To je i na „Heimdal“ součástí DNA kapely, stejně jako její blackmetalový základ, který se objevuje v nejtvrdších položkách. Místy je sice zjemňován vlivy odjinud („Caravans To The Outer World“), jinde je ponechán v syrovém stavu („Congelia“), ale pořád je dost dobře čitelný a v jistém ohledu i směrodatný. Avšak jsou zde i ozvěny jiných světů, které „Heimdal“ činí opět deskou pestrou, zajímavou, i když dost předvídatelnou. Jenže co chtít po jakékoliv kapele po třiceti letech existence a šestnácti vydaných řadovkách
Jsou místa, v nichž se Enslaved dotýkají vlastní geniality, a ta se soustředí zejména ve středu nahrávky. Jestliže nejprotežovanější skladbu „Behind The Mirror“ umístili na úvod desky, působí jen jako věc, navozující správnou atmosféru pro poslech celé desky. Vrchol se nachází ve dvojici „Kingdom“ a zejména „The Eternal Sea“. V nich Enslaved vytahují své nejsilnější zbraně, v první jmenované nastaví temnější tvář, k čemuž využívají i futuristicky znějících kláves, zabodávajících se do tvrdých a zvukově vysušených riffů, aby posléze rozprostřeli svá křídla do epických rozměrů. „The Eternal Sea“ je vrcholem snažení, majestátním kusem, jenž využívá chladné, typicky severské atmosféry v souhře kytar, kláves a čistého vokálu, který svou expresivitou a nekašírovaností dokáže připomenout dávné chvilky Quorthona. Ovšem oproti Bathory z dob „Hammerheart“ či eposu „Nordland“, kam skladba výrazově míří, využívají Enslaved i prvky čistě rockové, dokonce se ozvou i vlivy Pink Floyd, začleněné do klávesových ploch. Jejich ještě silnější akcent je ke slyšení i v závěrečné titulní "Heimdal", jež je dalším epickým monolitem, posunujícím Nory k více srozumitelnějšímu výrazu. Je to dramatické, velikášské, ale po všech směrech výborné a podobné skladby demonstrují už řadu let výjimečnost kapely.
Když si odmyslíme fakt, že „Heimdal“ je opět dílo nepřekvapivé a svým způsobem i konzervativní, jedná se o album, které dokáže splnit vysoké nároky na Enslaved kladené. Prodlužuje dost dlouhou sérii alb, které posluchače utvrzují v tom, že z kdysi docela obyčejného černého spolku ze sklepa Helvete vylezla osobitá a velká kapela. Navíc se dá říct, že po „Utgard“, která mírně (opravdu velmi mírně) ukazovala jistý ústup z pozic, se s „Heimdal“ vrací tato parta v silnější formě.
|
