Mezi jistým okruhem posluchačstva je kapela Angel jednou z největších rockových legend. Možná jen proto, že si uměla načasovat svůj rozpad a činnost ukončila po vydání nejlepšího alba „Sinful“ už v roce 1979, čímž to vypadalo, že kapela nejenže odešla v nejlepším, ale sakra chybělo poslední slovo, které by udělalo tečku za skvostnou kariérou v sedmdesátých letech. Tehdy možná byli slušným marketingovým produktem, ale také po čertech nadanými muzikanty, kteří vyprodukovali pět výborných alb, na nichž přísahali na tvrdost hardrockových kytar, dostatečnou pompu, pozlátkový balast a vysoké hitové ambice. Skvělá souhra kytary Punkyho Meadowse, kláves Gregga Giuffrii a hlasu Franka DiMina zajistila velkou pozornost a skutečnost, že je vydavatelská firma prohlašovala za protipól démonických Kiss, měl zaručit ještě větší mediální pozornost. Jenže to bylo skoro před půl stoletím a skutečnost, že čtyřicet let kapela prakticky neexistovala, dělá jejich auru ještě o něco tajemnější.
Čas od času je v novém miléniu obnovoval zpěvák Frank DiMino, ale tyto tendence neměly příliš vážný charakter. Vše se změnilo v roce 2019, kdy vyšlo comebackové album „Risen“, a to ukázalo, proč co byli Angel považováni v sedmdesátých letech za výjimečnou kapelu. Spolu s DiMinem u toho byl další zakládající člen kapely, ikonický kytarista Punky Meadows, což comeback Angel dělalo ještě právoplatnější. „Risen“ navazovalo na alba osmdesátých let skvěle, kapela na něm použila nejsilnější zbraně a zachovala si feeling, který ji spojoval s bájnou dobou sedmdesátých let. I když se vše událo stranou hlavního mediálního zájmu, kultovní postavení Angel trvá dodnes. Kapela si zjevně upevnila sestavu, od roku 2018 funguje bez jediné změny a fanoušci se pravděpodobně smířili s tím, že se za klávesy už nikdy nepostaví další ze symbolů kapely, Gregg Giuffria, jenž občasně zahostuje na koncertech, na nichž kromě klávesového umění ukazuje i to, že dávno shodil bujnou blonďatou hřívu.
Když Angel ohlásí novou desku, má to u amerických hardrockových fanoušků v podstatě stejnou váhu, jako když novinku v Evropě oznámí Deep Purple nebo Uriah Heep. Až takovou sílu má stále jejich jméno, protože je mnoho těch, kteří zažili nebesko-pekelné koncerty v sedmdesátých letech, kterým imponovala přehnaná image „kapely v bílém“ a kteří dodnes slyší na výsostný mix hardrockové zemitosti, líbivosti AOR a hitovosti glam rocku. Až si člověk říká, že kdyby Angel přestáli krizi na začátku osmdesátých let, která vyústila v rozpad, mohli být legendou stylu, srovnatelnou s těmi největšími. Takové úvahy jsou zbytečné, protože je třeba věnovat pozornost novému albu. To je výtečné. Plně navazuje jak na klasická díla, tak na comebackovou „Risen“. Nabízí velmi silný materiál, z něhož sálá nadhled, letité zkušenosti, které kapele dovolují napsat velkou nahrávku plnou nenucených hitů, z nichž některé zafungují na první dobrou, jiné budete objevovat při dalších posleších. Není tohle známka trvalé kvality?
Když Angel vytáhnou úvodní hitovku „The Torch“, je to jako kdybyste se vrátili do časů desky „Sinful“. Zpět je veškerá majestátnost, umně spojená s hitovostí, kapele se navíc podařilo zachovat živelný feeling sedmdesátých let, ač jej transformuje do současnosti. V tom leží ukrytý Svatý grál, který se marně snaží najít retro kapely. Angel ho mají zažitý a používají jej, kdy se jim zlíbí. Jasně je to znát v čarokrásné „Black Moon Rising“ a v „Once Upon A Time An Angel And A Devil Fell In Love (And It Did Not End Well)“, ač tu mírně kazí (či ozvláštňují, to záleží na vkusu posluchače) orgasmické vzdechy. Ani tak nelze jmenované skladby považovat za to nejlepší, co „Once Upon A Time“ nabízí. Spolu s „Daddy`s Girl“ zaujmou na prvních poslech nejvíce, ovšem brzy se začne ukazovat, že podobně silných věcí je celá řada. Je třeba ocenit nádhernou atmosféru, vonící po starých časech v „It`s Alright“, baladickou dramatičnost v „Let It Rain“, lascivní ženské vokály v „Blood Of My Blood, Bone Of My Bone“, staromilskou dravost ve „Without You“, či hitový přístup v „Turn The Record Over“. Tohle funguje a ve spojení s precizními instrumentálními výkony (Meadows je kytarista od pána boha) a přesvědčivým DiMinovým zpěvem vytvoří další úchvatnou mozaiku do diskografie Angel. Takovou, že jim odpustíte i poněkud fádní a nevýraznou skladbu "Rock Star" a vykradený motiv od Slade ze skladby "Run Run Away" v závěrečné "Let The Kid Out".
„Once Upon A Time“ je tvořena po vzoru velkých desek sedmdesátých let a podle toho tak působí. Angel pořád mají nutkání předložit něco výjimečného v této povrchní době, něco, co posluchače zasytí takřka k prasknutí. V tom je jejich kouzlo. Nechtějí být obyčejní a také nejsou. Sáhněte po nich, dokud je čas…
|
