Zdánlivě je kapela Atomic Kings novým hráčem na rockovém poli. Pokud se na ni podíváte blíže, zjistíte, že prvotní zdání docela hodně klame. Kapela nejenže vznikla z formace Kings Of Dust, která v roce 2020 vydala debutovou desku, aby se pak rozešla se zpěvákem Michaelem Thomasem Beckem, ale tvoří ji další ostřílení muzikanti. Tím nejdůležitějším a nejznámějším je basista Greg Chaisson, dlouholetý souputník bývalého kytaristy Ozzyho Osbournea Jakea E. Lee, s nímž měl na přelomu osmdesátých a devadesátých let ceněnou partu Badlands. S Jakem se měl před pár lety objevit i v kapele Red Dragon Cartel, ale bující rakovina Grega vyřadila ze hry. Dnes je v pořádku a ještě jednou chce světu ukázat, jak se hraje typicky americký blues/hard rock. Společnost mu dělají dva spoluhráči z Kings Of Dust, kytarista Ryan McKay a bubeník Jimmy Taft, a těžkotonážní bluesový zpěvák Ken Ronk, který je v této společnosti nováčkem.
Jestliže tato parta o sobě tvrdí, že hraje hard rock sedmdesátých let se silným bluesovým akcentem, není sebemenší důvod jí nevěřit. Jedná se o muzikanty, kteří tu dobu aktivně zažili alespoň jako posluchači a podobně laděné hudbě se věnují celý život. Nedalo se čekat, že by se Chaisson dokázal přiblížit albům, které natočil s Badlands, ta navždy budou vrcholem jeho kariéry, ale také se nepředpokádala polovičatá práce či dílo odfláknuté. Kapela na něj měla čas, proto si s ním vyhrála a výsledkem je pevná, sevřená nahrávka. Je určena výhradně fanouškům stylu, ovšem ty zklamat nemůže. Je absolutně nehitová, prosta výraznějších vrcholů, ale o to je upřímnější.
Na debutu Atomic Kings je znát, že jej tvoří pánové za zenitem, ale s nadhledem a bohatým rejstříkem zkušeností. Přesně tak deska zní. Zbytečně neplýtvá energií, nežene se nikam dopředu a nechce objevovat cokoliv nové, dosud neprobádané a to ani v rámci letitého stylu. Bere si inspiraci z tvrdých kytar takových hrdinů, jako byli Leslie West, Alvin Lee, Ted Nugent či Jimi Hendrix, a hledí na melodické postupy, které by se klidně mohly hodit k žánrovým standardům sedmdesátých let. Úvod „All I Want“ patří mezi těžkopádnější věci, které navíc rozmělňuje nefunkční refrén. Z podobného soudku je i skladba „I Got Mine“, proto je tato dvojice nejslabším článkem alba. Ani tak nemůžeme mluvit o šedém průměru, ale o řemeslně velmi dobře odvedené práci, v níž však kapela zachází s melodiemi hůř než v jiných skladbách.
Přestože album nemá žádné hitové vrcholy, opakované poslechy oddělí lepší skladby. K těm se řadí věci, v nichž kapela projeví více energických nápadů a dokáže zařadit vyšší rychlostní stupeň. V tu chvíli se do nich vlije život a jedou jako dobře promazaný stroj. Zejména první polovina alba graduje postupně, po nepříliš přesvědčivé „All I Want“ kapela nasadí o poznání lepší „Escape“, v níž problesknou vlivy Badlands či Great White. „Holding On“ vstřebává vlivy Led Zeppelin, konkrétně slavné skladby „Kashmir“ v orientálně laděných kytarových vyhrávkách, čímž vytváří jedno z nejlepších míst na desce, které funguje o to více, že je spojeno s „Take My Hand“, která čerpá inspirační zdroj z někdejší výbušnosti Deep Purple. S „Running Away“ si Atomic Kings odbydou bluesovější chvilku, aby se k plnokrevnému hard rocku vrátili v dravé „Live“. Ten dominuje i závěrečné „Bloodline“ (po minutové, akustické pokloně Jimimu Hendrixovi „Jimi`s Page“), která má stejně daleko k hřmotnosti Mountain jako k členitosti Led Zeppelin, album uzavírá s příslibem do budoucna a konstatováním, že z původně zcela přehlédnutelné kapely se klube docela dobrá parta, která už na debutu ukazuje, že ji je třeba respektovat.
Monolit žánru se vytvořit nepodařilo, což se nečekalo, protože hard rocková studnice je dnes už takřka suchá. Po fanoušky stylu by ale deska mohla být dobrou variantou pro letošní jaro, kdy tolik podobně laděných desek nevychází. Pro kapelu znamená album velmi slušný restart po neslavném konci Kings Of Dust. Snad Atomic Kings nepostihne stejný osud.
|
