Paraguayský skladatel a hudebník Adrian Benegas se podruhé vrací na scénu a jeho ambice zůstávají vysoké. Zatímco na debutu "The Revenant" měl k ruce Henninga Basseho, Herbieho Laghanse, Alexe Holzwartha a řadu dalších, tentokrát se obklopil početně skromnější, ale neméně zajímavou skvadrou hostujících umělců. Největší změna se odehrála na pěvecké pozici, kde se hlavní role ujal v poslední době velmi protežovaný Ronnie Romero...
...a byla to dobrá volba. Ronniemu je celkem jedno, jestli si jej najme hardrockový nebo - jako v tomto případě - power/progmetalový skladatel, vždy je připraven podat výkon, který dílo maximálně obohatí. Romero dodává Benegasově tvorbě náležitě kvalitativní punc, jenž dále umocňuje hostující pěnice Zuberoa Aznárez (Diabolus in Musica), bicí breaky Michaela Ehrého (Gamma Ray, Primal Fear), baskytara Anise Jouiniho (Myrath), produkce Saschy Paetha a v první řadě Andreasovo autorství. Tento čtyřiatřicetiletý skladatel a klávesista už na debutu přesvědčil o svém talentu, přičemž studiový bratříček s titulem "Arcanum" dané "podezření" plynule rozvíjí.
Benegas je přemýšlivý autor, jenž svoji tvorbu člení několika vrstvami. Pravděpodobně prvním dojmem, který si většina fanoušků z poslechu odnese, bude pocit jakési náladové tíže. Jihoamerický hudebník se nebojí zakutat hluboko v zemi, kam proniká jenom minimum světla. Atmosféra alba je tísnivá jako názvy některých skladeb ("Pain is the Key", "Caravan of Doomed Souls"), zvuk je adekvátně hrubozrnný, riffy hutné a neprodyšné. Když už se ale zdá, že posluchače hudební tíha zadusí, Andreas vždy nabídne záchranné lano, které nás vyveze na druhý pocitový břeh. Kontrastní hra teatrálních power / progově / neoklasických riffů se speedovými tempy a lehkými chorusy je běžnou součástí alba, a jedinou otázkou zůstává, jestli jde o vyvážený skladatelský poměr či nikoli.
Na mě osobně je oněch zádumčivých tónů přece jenom o něco víc, zejména v první části nahrávky. Ta druhá už se nese v přímějším powermetalovém duchu, jenž přijde po zdařilém baladickém předělu "At the Mount of Solitude". Skladby "El milagro de saber esperar" (občas dojde na španělský zpěv, který jde Romerovi od pusy se stejnou elegancí, jako anglický) a "The Spirit of Visions" (se silným otiskem italských Rhapsody of Fire) jsou nadmíru svěžími - protože minimálně komplikovanými - autorskými příspěvky, které potvrzují domněnku, že daná poloha svědčí Benegasovi přece jenom o něco lépe. I tak nelze na adresu žádné z nových skladeb napsat cokoli vyloženě negativního. Andreas potvrdil, že je mimořádně schopný autor, u kterého obklopení velkými umělci není ani zdaleka pouze na okrasu.
|
