Poslouchat Dog Eat Dog je jako jít proti proudu času. Kapela získala velkou popularitu v polovině devadesátých let, kdy se svezla na vlně zájmu o skákavý hardcore, v němž pojila tvrdé kytary s rapovým vokálem a vyhulákanými refrény, s čímž tak kolem roku 1994 (to vyšlo její nejlepší a nejslavnější album „All Boro Kings“) měla velký úspěch, což zpečetila vystoupením na největším evropském festivalu Dynamo Open Air. Od té doby se scéna změnila skoro k nepoznání, ovšem Dog Eat Dog jsou pořád tady. Ač skoro dvě desítky let byli na studiové bázi takřka neaktivní a jejich koncerty se staly spíše nostalgickými seancemi, ačkoliv energie, která z kapely šla, když na její hity hopsal desítitisícový dav na Dynamu, zůstala. Dnes je kapela úspornější, nevozí s sebou vcelku zbytečné skákače a skandovače, kytarová sekce ze od základu změnila, ovšem jak to vypadá podle alba „Free Radicals“, na výsledek to až takový vliv nemá.
Dog Eat Dog měli smůlu, po výborném debutu „All Boro Kings“ se jejich hudba začala vracet do undergroundu. Ještě s druhým albem „Play Games“ jakžtak zabodovali, ovšem „Amped“ propadlo na celé čáře. Čtvrtá deska „Walk With Me“ prakticky nikde nevyšla a dozvěděli se o ní jen skalní příznivci, kterým ji kapela rozdávala zadarmo. V tu chvíli mohl nastat konec a nikdo by se tomu nedivil. Dog Eat Dog deset let po grandiózním úspěchu nikoho nezajímali a na vlastní kůži zažili osud glam metalových Warrant, kterým se kdysi vysmívali z hitparádových postů, neboť stejný odliv zájmu postihl i je. A bylo jedno, že debutové EP pojmenovali „Warrant“ a Warrant své třetí album „Dog Eat Dog“. V jistou chvíli to nezajímalo posledního člověka na světě.
Zmrtvýchvstání Dog Eat Dog bylo složité, kapela začínala prakticky od píky, ze špíny newyorských klubů, což je jejich přirozené prostředí, které jim znovu poskytlo zázemí. Dog Eat Dog jej už zradit nechtějí a drží se hesla „lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“, a podle toho jejich pátá deska zní. Respektuje kořeny, starý newyorský sound, ovšem v trochu civilnějším pojetí, protože léta letí a bouřit tak jako ve „Who`s The King“ nebo „No Fronts“ už tak dobře nejde. Proto Dog Eat Dog předkládají to nejlepší, čeho jsou schopni a nepopírají ani vlastní osobitost, i když John Connor dává více prostoru čistému zpěvu a kdysi charakteristický zvuk saxofonu spíše mizí za kytarovými riffy. Přesto je forma kapely dobrá, i když nemůžu mít stejný dopad jako v dobách „All Boro Kings“.
Connorova parta představuje umírněnější tvář typického newyorského hardcoru, v němž se nachází prostor pro typicky neomalené riffy a rapově štěkavý zpěv, ale kupodivu albem prostupují i melodie, která by bylo možné označit za mainstreamové. Kapela jimi hýří už v úvodní „Lit Up“, v níž nastavuje až nečekaně vlídnou polohu. Naproti ní následující „Kin“ zabředne více do undergroundu, ovšem to je místo (ač Dog Eat Dog sluší převelice), které kapela pomalu opouští. Možná proto je deska méně navztekaná než počiny z devadesátých let, ale proces zrání se nevyhnul ani „věčně mladým“ milovníkům plandavých triček a rozkroků u kolen. Ve chvíli, kdy chce kapela zavzpomínat na mládí, stačí jí vybalit rychlou punkovku „Blvd Clvd“ a rázem je atmosféra newyorských klubů devadesátých let zpět. Škoda jen, že s následující „Bar Down“ kapela zabředne do popových vod, které byly symbolické pro pozdní tvorbu Linkin Park, což není krok dobrým směrem. Největší překvapením je závěrečná salónní pohodovka „Zamboni“, v které by někdejší hvězdy hardcorových klubů nehledat takřka nikdo.
Newyorčané si ostudu s novým albem neudělali, přestože se prezentují ve zmoudřenější podobě a kdysi tak výrazné charakteristické znamení jako byl skřípavý zvuk saxofonu nechávají v klidu spát. A protože se s comebackem už nepočítalo, má své kouzlo, ačkoliv jeho dopad nemůže být takový, jaká měla alba ze zlaté éry. Přesto je dobře, že Dog Eat Dog jsou opět plnohodnotnou kapelou.
|
