Jste nervózní, když pod postelí ještě rozespalí hledáte škrpály a neduní domem pořádná porce těžkotonážní muziky? Vajíčka se nejlépe smaží s hutnými hard rockovýcmi riffy v uších, třeba od klasiků žánru AC/DC. Kdo netouží přímo po originálních kouscích od těchto Australanů, může si pro zpestření vybrat z velkého množství následovníků, kteří se (někteří ve větší, někteří v menší míře) nechali touto partou inspirovat. Jednou z nich je i švédská družina Bonafide, kterou založil zpěvák a kytarista Pontus Snibb v roce 2007. Ač by se na první poslech mohlo zdát, že se jedná o bohapustou kopírku, tak pokud pomineme signifikantní ostré riffy jako vypadlé z pod trsátka Anguse, lze objevit i jiné polohy.
Především Pontus není blázen a nesnaží si přetrhnout hlasivky, aby napodobil ječák Briana Johnsona. Přirozeně svým hlasem sestupuje do nižších hladin, posluchač tak nemá pocit, že přijde po třetí písni o hlas, spíše připomíná Bona Scotta. Zkušenost a sehranost je souboru je patrna již v úvodní „Are You Listening?“, která v úvodu potěší plnotučným duněním basy a typickým sborem Angusovy družiny. Rytmika na celém albu skvěle hutní sound, muzikanti ji nahráli společně živě ve studiu a živelný, dravý spodek tomuto druhu muziky sluší. Větší odklon od australských vzorů k boogie rocku ve stylu Status Quo nastává až v „Salvation“, v následném rock`n`rollu „Who`s The Boss“ se žení všichni čerti a málokdo si potěšeně nepodupává do rytmu. V jižansky pojatém hard rockovém kousku „Snacket“ (nechybí honky tonky piano a sleed kytara) se Pontus předvádí v duetu s Nissem Hellbergem z Wilmer X ve scanian dialektu, což posluchače navyklé na angličtinu může na chvilinku rozhodit. „Dealt A Bad Hand“ šokuje energií, za kterou by se nemuseli stydět ani Motorhead. Z kvarteta zbývajících songů lze ještě upozornit na další duet Ponta s bubeníkem Niklasem „Tonight I`m Wild“, v duchu „radio friendly“ hard rocku ve stylu Sammyho Hagara nebo Kiss.
Bonafide mají štěstí, že se krom kapelníka v jejích řadách objevují i další prvoligoví švédští muzikanti s bluesovými základy. Ti do tohoto typu muziky s přehledem dokázali vnést duši, což se většině obdobných souborů snažících se ždímat odkaz AC/DC až na doraz, moc nedaří. Většinou zůstane jen ocelová skořápka, uvnitř je však pusto a prázdno. To u Bonafide nehrozí a lze říci, že se jim sedmá řadovka díky stylovým odbočkám celkem podařila.
|
