Kapela Back Street Crawler mohla mít předpoklady stát se jednou z hardrockových legend sedmdesátých let, ale osud to chtěl jinak. Už ve chvíli, kdy se zrodila, byla ostře sledována, protože v jejím středu stál kytarista Paul Kossoff, který si udělal obrovské jméno jako zázračný muzikant v kapele Free, s níž slavil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let obrovské úspěchy. Vzal k sobě americkou rytmiku Terry Wilson a Tony Braunagel, kteří spolu hráli v kapele Bloontz a doplnil je zpěvákem Terrym Wilsonem-Slesserem a klávesistou Mikem Montgomerym. V takovém složení se kapela prezentovala na stránkách hudebního tisku, ačkoliv šťouraví novináři neustále upozorňovali na neslavný Kossoffův konec u Free, kteří se rozpadli z velké části kvůli jeho likvidační drogové závislosti, po rozpadu Kossoff následně prodělal infarkt v důsledku obřích dávek heroinu, které do sebe pral, a lékaři konstatovali, že mu začínají selhávat všechny důležité orgány. To mu bylo pouhých pětadvacet let…
Ještě se však dokázal postavit na nohy. Když mu řekli, že do Free se nevrátí, protože se není kam vracet, vzal zbytku rozumu do hrsti a ve snaze zachránit si hudební kariéru začal tvořit nové věci, nejprve v polomátožném stavu vytvořil sólové album „Back Street Crawler“, na němž si kromě Paula Rodgerse zahostovali i další bývalí členové Free a jehož středobodem byl sedmnáctiminutový jam „Tuesday Morning“, pak se rozhodl postavit plnohodnotnou kapelu, pro níž jako název použil titul sólovky. Bylo to příznačné a spojilo to jeho snažení. Jestliže album „Back Street Crawler“ vyšlo docela nepovšimnuto a patří mezi definitivně zapomenuté desky, pro kapelu Back Street Crawler měla být přichystána hvězdná kariéra. Během jara proběhlo turné po britských ostrovech, které ukázalo, že i přes jistou nezúčastněnost je Kossoff schopen strhující pódiové prezentace. Nejpamátnější je koncert v jihoanglickém městě Croydon, na němž kapela kromě skladeb, které skončily na debutovém albu, předvedla i strhující coververzi kompozice „The Hunter“ od Alberta Kinga. „Tohle je jen rozehřívací kolo,“ tvrdili svorně členové kapely, protože moc dobře věděli, jaký mají v ruce materiál.
V té době už debutovou desku „The Band Plays On“ natáčeli, ačkoliv bylo nutné využívat chvil, kdy byl Kossoff při smyslech, ale kvůli síle materiálu byli zbylí členové (někteří také ne zcela čistí) trpěliví s hvězdným, ale problémovým kytaristou. Ten se jako spoluautor podepsal pod jedinou skladbu „Stealing My Way“, většinu materiálu složil klávesista Montgomery, jemuž se situace s nespolehlivým spoluhráčem přestávala líbit. Jenže byla tu smlouva s kolosem Atlantic a vidina velké slávy. Album vyšlo v říjnu 1975 a káplo do noty především fanouškům, kteří si libovali v tvrdé fúzi bluesu a hard rocku. Pro Kossoffa deska znamenala návrat na začátek kariéry, neboť v roce 1968 společně s Free vydal skvělou bluesovou nahrávku „Tons Of Sobs“, díky které se stal legendou. S podobným zápalem je ke slyšení i na „The Band Plays On“. Kossoff byl z členů Free nejvíc hardrockově založen a v kapele mu ruce svazoval zejména basista Andy Fraser jako jeden ze dvou hlavních autorů a velký obdivovatel popu a taneční hudby. V Back Street Crawler nic takového nehrozilo.
Na „The Band Plays On“ se mísí starý blues rock původních Free s modernějším hardrockovým přístupem, který má blízko k tvorbě Deep Purple v čase, kdy v kapele působil David Coverdale a Glenn Hughes. I zpěvák Terry Wilson-Slesser je dobrým vokalistou pro daný styl, ač mu více sedí nižší bluesové polohy než pokusy o vysoký ječák ve stylu Roberta Planta či Iana Gillana v úvodní „Hoo Doo Woman“. Proto se uplatní ve skvělém duetu s Montgomerym v „New York New York „ (nejedná se o coververzi hitu Franka Sinatry, ale o autorskou věc), v níž Back Street Crawler ukazují větší variabilitu a hitovost, než by se od nich (jako původně bluesrockové kapely) čekala. Původní tvář proto musí zastupovat „It`s A Long Way Down To The Top“, z niž přímo čpí bluesová zemitost, která je říznuta s nezpochybnitelnou láskou muzikantů k tomuto stylu.
Přestože „The Band Plays On“ je výborná deska, která až v nečekaně kvalitativním hávu vrací na scénu Kossoffovo jméno, je znát, že nevznikals za jednoduchých okolností. Kromě řady skvělých věcí jsou tu výplňová místa, jimž vévodí průměrná „All The Girls Are Crazy“ či „Train Song“, kde Kossoff exceluje s kytarou, ale celkově se skladba pohybuje spíše mezi těmi, které by bylo možné oželet. Jenže Atlantic se ve vidině další velké senzace dožadovali dodání alba a tak nebylo možné donekonečna čekat, až bude kytarista schopen dalšího výkonu a na album se dalo to, co bylo k dispozici. Proto se na „The Band Plays On“ nahlíží jako na velmi dobrou desku, která se mohla stát klasikou žánru, ale kvůli nevyrovnanosti k tomu nedošlo.
Kapela se začala drolit už v době jejího vydání. Důvodem byl Kossoffův neutěšený zdravotní stav, neboť kytarista utrpěl zástavu srdce poté, co si dal větší než obvyklou dávku heroinu. Skončil v nemocnici, aby se stihl jakžtakž dát dohromady na čtveřici britských koncertů, které se uskutečnily v listopadu 1975. Byly poslední pro Mikea Montgomeryho, který měl celé věci ohledně Kossoffa dost a s kapelou se rozloučil. Back Street Crawler stáli nad propastí. Opustil je nejdůležitější skladatel (ač si dvě skladby na debutové album přinesl z bývalé kapely) a jejich hvězda vypadala, že se každým dnem chystá umřít.
|
