Ačkoliv Hanoi Rocks a tudíž ani Cheap And Nasty nebyli typickými představiteli glam metalu, obzvlášť toho losangeleského, grungeová vlna je smetla úplně stejně, jako kdyby denně chlastali v Rainbow či Gazzari a proháněli se na MTV vedle Poison a Mötley Crüe. S příchodem nejničivější části seattleské destrukce pár měsíců po vydání nirvanovské „Nevermind“ byli Cheap And Nasty po komerční stránce odepsanou kapelou, i přesto, že ještě před pár měsíci se zdálo, že by debut „Beautiful Disaster“, mohl získat alespoň zlaté ocenění, protože klip k titulní věci si hudební stanice zamilovaly. Jenže monstrózní úspěch Nirvany, Pearl Jam či The Smashing Pumpkins smazal vše, co do té doby platilo. Kapele nepomohla ani spřízněnost s Guns N`Roses, kteří jako jediní z losangeleské líhně z celé věci vybruslili se ctí.
V roce 1992 se zdálo, že Cheap And Nasty jsou mrtvou kapelou. Nasty Suicide jako hlavní persona se zapletl s kapelou Kill City Dragons, přes které cesta vedla ke kytarovému parťákovi z Hanoi Rocks Andymu McCoyovi, jenž dával dohromady projekt Shooting Gallery. Pro něj si z Kill City Dragons vytáhl zpěváka Billyho G. Banga, jenž začínal s Nastym tvořit autorskou dvojici. Celá věc se zamotala ještě víc, když nevyzpytatelný McCoy nabídl Nastymu místo kytaristy v Shooting Gallery, ale party pro debutové a jediné album natočil sám. Nasty zůstával s McCoyem v kontaktu, občas si s ním zajamoval na pódiu a proto se Cheap And Nasty pomalu stávali minulostí. McCoy je člověk značně svéhlavý a když jednoho dne zmizel zpět do rodného Finska, zůstal Nasty v Americe sám, bez smlouvy a bez kapely. Což tedy oživit starou značku, přestože zde ještě byla pachuť po tom, co s ní udělalo flanelové tsunami?
Kapela se sešla znovu ve staré sestavě a když znovu začínaly Def Leppard či Bon Jovi s úspěchem vystrkovat růžky, osmělili se i Cheap And Nasty, přestože věděli, že podpora velkých firem pro ně nepřipadá v úvahu. Pozornost zaměřili na Japonsko, kde trh s hudbou nebyl grungem tak prosycený jako americký a evropský. Záchranné lano kapele hodila společnost Pony Canyon, která poskytla nemalé prostředky na natáčení alba. Na podzim 1993 kapela nastoupila do studia, aby zachytila svou aktuální formu, která byla jiná než v dobách „Beautiful Disaster“, a podle toho album „Cool Talk Injection“ zní. Není dvojčetem debutu, nesnaží se jít ani v jeho stopách, přestože klasický Nastyho rukopis je stále snadno rozpoznatelný. Už tolik netěží z odkazu The Rolling Stones, ale snaží se pošilhávat více po punku či po soudobých vlivech.
Album kupodivu otevírá skladba „Devil Calling“, která vznikla v autorské dílně Nastyho a členů Kill City Dragons Billyho G. Banga a Davea Tregunny, a už dříve vyšla jak na bezejmenném albu Kill City Dragons, tak na albu Shooting Gallery. Ani na nich nebyla vyloženým tahounem a tak je tomu i na „Cool Talk Injection“. Její zařazení ledacos napovídá o formě kapely, která je nižší než na debutu. Zmizela hitovost původních skladeb, kterou se kapela pod taktovkou doby snaží nahradit zemitějším projevem, jenž je o něco méně učesaný a místy (zejména v „Ambition“) jako by chtěl odrážet grungeové vlivy. Ani pilotní singl „Ain`t Coming Together“, na který se sázelo nejvíce, nevyšel podle představ, ačkoliv jde o jednu ze silnějších skladeb na desce. Nastyho studnice a cit pro lehkou, svěží kompozici jako kdyby začínaly pomalu vysychat, ačkoliv i zde se z mírné šedi vyloupne několik skladeb, které album přece jen trochu rozzáří.
Jde zejména o výjimečnou závěrečnou „End Of Time“, která má neopakovatelně nostalgickou atmosféru, jenž jako kdyby předznamenávala věci budoucí. Povedla se i zpěvná „Dangerous Ways“, obsahující stopy čarokrásné melodiky, ovlivněné starými The Rolling Stones, vydařila se si i plíživá „Silent Scream“, ve které dominuje nezúčastněný Nastyho vokální projev. To nejlepší z tvrdší tváře Cheap And Nasty, kterou na tomto albu několikrát nastaví, představuje „$5 Emotion“ (tu nazpíval basista Alvin Gibbs), v níž je cítit vliv starých Hanoi Rocks či sólové tvorby jejich frontmana Michaela Monroea. Člověka, který stál za definitivním koncem Cheap And Nasty. Protože ani skutečnost, že „Cool Talk Injection“ vyšlo 21. dubna 1994, tedy čtrnáct dnů po sebevraždě Kurta Cobaina, která pozornost scény strhla jediným pohledem, budoucnost kapely neovlivnila tak jako jediný telefonát od Monroea.
Ten v New Yorku rozjel punkový projekt Demolition 23, s nímž právě vydal výborné debutové album. S Monroem ho natočil kytarista Jay Hening, někdejší člen sleazerockových Star Star, jenž nepřímo přispěl ke krachu Cheap And Nasty. Jeho nepřizpůsobivé chování a destruktivní závislost na drogách (dojel na ní o tři roky později) jej z pozice kytaristy Demolition 23 vystrnadila a Monroe se obrátil na starého parťáka Nastyho Suicide, jestli by jeho kapele vypomohl na nadcházejícím turné. Nasty souhlasil. V tu chvíli byli Cheap And Nasty minulostí, což jejich principál potvrdil o rok později, kdy definitivně opustil západní svět a vrátil se do mnohem klidnější Skandinávie. S tím jeho hudební tvorba v podstatě končí. V roce 1997 pod svým jménem Jan Stenfors vydal výtečné sólové album „Vinegar Blood“, což na pětadvacet let bylo to poslední, čímž světovému rocku přispěl. Vystudoval farmakologii, které se věnuje dodnes. Přestože znovu vzal kytaru do ruky, aby spolu se širokou rodinou rozjel hobbyprojekt Stenfors a zúčastnil se i jednorázového comebacku původní sestavy Hanoi Rocks, velký svět showbyznysu je pro něj uzavřenou záležitostí, stejně jako Cheap And Nasty, kteří jsou v dějinách rockové hudby jen maličkou kapitolou, ovšem pro neznalé mohou představovat zajímavý tip.
|
