Přelom osmdesátých a devadesátých let přál hardrockovým superskupinám. Přestože z nich žádná velkou díru do světa neudělala, taktika firem byla z posledních záchvěvů největší rockové slávy vytřískat ještě nějaký kapitál a nebyla nouze o projekty, svádějící dohromady největší jména, která v minulých letech slavila velké úspěchy. Na tomto základě vznikla také kapela Shadow King, do které vydavatelská firma Atlantic vkládala obrovské naděje. Aby také ne, když do jejího čela dosadila zpěváka Lou Gramma, chlápka, co zejména v první polovině osmdesátých let měl s Foreigner takový úspěch, až se z toho jemu i jeho kolegům točila hlava. Jenže v roce 1990, kdy Shadow King vznikali, už Gramm členem Foreigner nebyl a kapela měla nejúspěšnější léta za sebou a trochu se topila v cukrkandlu, kterým jí zásoboval kytarista a vůdčí osobnost kapely Mick Jones. Využití Gramma se nabízelo, zejména proto, neboť jde o zpěváka s tak osobitým a charismatickým projevem, že splňuje definici velkého rockového hlasu.
Ač Grammovy sólovky z let 1987 a 1989 se (co se týče úspěšnosti ani kvality) nemohly rovnat s klasickými alby Foreigner, Glamm nepatřil k odepsaným umělcům. Když jej kapela dala dohromady s kytaristou Vivianem Campbellem, který měl za sebou angažmá v Dio a také trochu nešťastné účinkování ve Whitesnake, vypadalo to, že se rodí něco velkého. K hvězdné dvojici se přidal basista Bruce Turgon, který se s Grammem znal z kapely Black Sheep ze sedmdesátých let, bubeník Kevin Valentine (později nabubnoval album „Psycho Circus“ od Kiss) a producent Keith Olsen, jenž stál nejen za úspěchem alba Foreigner „Double Vision“, ale dal výslednou tvář i slavné desce Whitesnake z roku 1987. Na papíře to vypadalo na silnou sestavu, která mohla zlomit prokletí superskupin a stát se další hvězdou rockové scény. Osud tomu chtěl jinak, ačkoliv jediné album, kterou tato parta dala dohromady, je skvělé.
Bezejmenná deska, která vyšla 1. října 1991, je nejvíce ovlivněna Grammovou minulostí u Foreigner a proto by s trochou fantazie mohla být dalším albem americké AOR legendy. Campbell zde opouští heavymetalovou minulost a hraje pro dobro celku, který je podřízen stadionovým hitům, které dodal Gramm za spolupráce Turgona. Zpěvák zúročuje letité zkušenosti, svůj styl vyprofiloval za dohledu Micka Jonese k takřka dokonalé podobě a byl schopen z rukávu sypat jeden hit za druhým. Pokud si poslechneme „Shadow King“, je tahle dovednost tím, co z desky dělá naprosto skvělé dílo a každá z deseti skladeb je potencionálním obrovským hitem. Že se z nich trhák nestal, je věc druhá, ale když se podíváme na datum, kdy album vyšlo (týden po „Nevermind“), tak zcela pochopitelná, i když je to věčná škoda.
Deska obsahuje tvrdší věci jako „Boy“, která jako kdyby chtěla ještě stát na Grammových sólovkách (lehce by zapadla na „Ready Or Not“) či „Anytime, Anywhere“, ve které rezonují tvrdší chvilky tehdy poslední desky Foreigner „Inside Information“. Nejsou obšem těmi, které by z alba dělaly výjimečnou desku. Kupodivu to není ani singlová „I Want You“, jež byla do pozice vlajkové lodi Shadow King vybrána zcela nevhodně a je jednou ze slabších skladeb. Největší síla desky je v lehce komerčnějších skladbách, které snesou nejpřísnější kritéria stadionového hitu. Tam je zejména Gramm jako ryba ve vodě a skladbám dává největší sílu prostřednictvím hlasu a skutečnosti, že byl stále (alespoň po umělecké stránce) na vrcholu sil.
„Once Upon A Time“, „Danger In The Dance Of Love“, No Man`s Land“, „This Heart Of Stone“ nebo úvodní „What Would It Take“ jsou hitovky, jimiž je Grammova kariéra lemována a které z něho jednou pro vždy udělaly legendu. Proto do tohoto konceptu zapadne i víceméně poprocková polobalada "Don`t Even Know I`m Alive“, kterou by s velkým úspěchem mohli v osmdesátých letech přehrávat Foreigner, nebo závěrečná křehká balada „Russia“, jediná skladba, která vzešla ze spolupráce Gramma s Campbellem. Možná proto se vymyká zbytku alba trochu mrazivým (prostě Rusko…) a lehce potemnělým feelingem.
Když album vyšlo, zůstalo takřka nepovšimuto. Kapelu paralyzovaly vnitřní rozpory, zejména Gramm neprožíval dobré období. „Zkoušeli jsme a natáčeli a Lou nikde. Ležel v jiném pokoji a byl úplně hotový. Tenkrát byl úplně v moci kokainu,“ popsal situaci Campbell, který byl prvním, kdo Shadow King opustil. Ještě předtím padlo nasmlouvané turné, čtveřice odehrála pouze jediný koncert 13. prosince 1991 v londýnské Astorii. Po něm Campbell ohlásil, že dostal nabídku od Def Leppard, kterou využil. Ani Gramm nezůstal dlouho bezprizorní a následujícího roku se přidal zpět k Foreigner, kam s sebou vzal i Bruce Turgona, přičemž Valentine se stal vyhledávaným studiovým hráčem. Jediné album Shadow King zůstává zapomenutým utajeným tipem, které může v Grammově kariéře krásně dokumentovat most mezi nablýskanými osmdesátými léty a albem „Mr. Moonlight“, s nímž se fenomenálně (znovu pouze po stránce umělecké), ač naposled, vrátil k Foreigner.
|
