Švédští Graveyard byli vždycky důkazem toho, že i s totálním retrem se to dá dotáhnout docela daleko, ač jim cestičku prošlapaly sSpiritual Beggars nebo The Hellacopters. Graveyard se na hardrockový pravěk dívaly jiným než sabbathovsko-párplovkým (Spiritual Beggars) či kissácko-cooperovským (The Hellacopters) směrem a jejich tvorba nesla silné známky blues a psychedelie. Přesto to se zdánlivě nemožně nemoderními styly dotáhli několikrát až na špičku švédské hitparády, za což jim patří uznání. Nikdy nebyli bůhvíjakými novátory, přestože mají pradávný styl zmáknutý dobře. Vždycky patřili mezi ty, kteří ví, o čem zpívají a co hrají, včetně stylové prezentace, zahrnující umolousanou image zastydlých hippies, což slavilo úspěch i před více než deseti lety, kdy se Švédsko (potažmo celá Skandinávie) zmítalo v neoglam metalové horečce, která svou nablýskaností byla pravým opakem Graveyard, jakkoliv všechny kapely vycházely ze stejného základu.
Jedním dechem musíme zmínit i album „Light Out“, na kterém se Graveyard vyprofilovali a před jedenácti lety jeho prostřednictvím vstoupili mezi kapely, které je třeba brát vážně. Tak silně jako na této desce už nikdy nezapůsobili, ale jejich potenciál zůstával dál nad průměrem. „Innocence & Decadence“ byla deska o poznání slabší, ale minulá „Peace“ dokázala, že Graveyard nejsou kapelou jednoho alba. I proto byla novinka „6“ očekávána, protože „Peace“ na poměry této party trhalo prodejní rekordy a dokázalo kapele přivést i nové příznivce. Tak, jak si Graveyard dokázali minulým dílem reputaci napravit, dokáží si jí se „6“ znovu zkazit, protože skladatelská forma, ve které Švédové album tvořili, vysoká nebyla.
Největší problém je v tom, že album je šedivé, až průměrné. Možná se dobře hodí pro současné podzimní plískanice neutěšenou, rozevlátou atmosférou (ze které kapela nedokáže vytěžit maximum) ovšem skladby i po několika posleších splývají do jednolité masy, ze které vystupují jen sem tam nějaké nápady a silné věci musí člověk hledat lupou. Velmi nešťastně se jeví fakt, že kapela desku otevře baladickou „Godnatt“, která má jímavou atmosféru a umí pohladit po duši, avšak jako otvírák rockové desky zní naprosto nepatřičně. Mnohem více by se pro tuto funkci hodila následující „Twice“, která však je jen obyčejnou rockovou věcí s nezbytným nádechem garážových kapel šedesátých let, z čehož je jasné, že žádný velký hit se nekoná.
Mezi pomalými tempy, jimiž se Graveyard prezentují v dalších věcech, je „Twice“ skladbou výraznější, což není pro celkové hodnocení „6“ úplně nejpříznivější. S „I Follow You“ kapela stále více zabředává do psychedelických nálad, jimiž se snaží maskovat skutečnost, že tentokrát nemá k dispozici silné skladby. „Breathe In Breathe Out“ míří preludiemi do šedesátých let a „Sad Song“ snad ještě o dekádu dále do minulosti, přičemž bluesový základ se střetává s jakýmsi pravěkým pojetím space rocku, což je styl, v jakém je vedena i „Bright Lights“. Přestože si kapela to nejlepší nechala na konec, protože v „Rampant Fields“ rozehrává majestátní hru, díky které dokázala vytvořit skvěle gradující skladbu v těžkotonážním bluesrockovém hávu, neplatí rčení, že konec dobrý, všechno dobré. Bohužel se zdá, že Graveyard předkládají s „6“ svou nejslabší práci.
To, že kapela přišla s průměrným albem, ještě neznamená, že je na odpis. Má ještě dost času napravit si reputaci, ovšem otázka je, zda na to má umělecké vlohy. Musí si sakra hlídat, aby ji nezačaly válcovat jiné party libující si ve zvonáčích, plstěných svetrech a límečcích.
|
