O Malokarpatan se vždy zjednodušeně mluvilo jako o slovenských Master`s Hammer, což je dané stylovým zaměřením na blackmetalový prazáklad začátku devadesátých let, či na tvorbu Bathory z konce dekády předchozí. Pak také veršotepectvím bratislavské čtveřice, která připomíná kultovní desku „Jilemnický okultista“, a v neposlední řadě hojným využíváním tympánů, což není nástroj v metalové hudbě zcela obvyklý. Jenže může se o Malokarpatan jako o Master`s Hammer z východu mluvit ještě nyní, když vydali desku „Vertumnus Caesar“? Parta Franty Štorma také uhnula od ideálů, které nastavila na nesmrtelném debutu „Ritual“ a po celou dobu existence její fanoušci nevěděli, co jim přichystá příště, ovšem Malokarpatan natolik nevyzpytatelní nejsou a především, jestli opouští původní výraz, jdou absolutně jiným směrem než Pražané.
Na Malokarpatan je znát, že k hudbě přistupují s mnohem větší zodpovědnosti než poněkud lehkomyslní Master`s Hammer, takže si můžete být jisti, že dostanete pečlivě promyšlený kus, dotažený do nejmenšího detailu, a po produkční, muzikantské a kompoziční stránce neodfláknutý, což o Štormově partě ne vždy platilo. Na druhou stranu, Slováci nemají v sobě tolik nihilismu, poťouchlého humoru a zvrácenosti, takže od nich se člověk nikdy nedočká něčeho takového jako byly „Šlágry“ nebo „Mantras“. Otázka je, zda by to někoho dnes ještě zajímalo a jestli není lepší kapka rutiny než experimenty, které by mohly bez Štormova expresionismu snadno dopadnout trapně. Malokarpatan na to jdou úplně jinak a na „Vertumnus Caesar“ je znát, že v současné době prodělávají evoluční proces.
Už brzy bude velmi těžké v souvislosti s touto kapelou používat blackmetalovou škatulku. Její hranice s mocným nádechem „Vertumnus Caesar“ praskají, mříže, které dosud Malokarpatan držely v blackmetalovém pekle s řinčením letí k zemi a kapela se stává mnohem svobodnější. Nebýt poněkud monotónního zpěvu Vladimíra Moravčíka, jenž kapelu stále drží u černého řemesla (i tím, že rozumět mu lze na jistých místech stěží), už by s tímhle stylem Malokarpatan spojovalo pramálo. „Vertumnus Caesar“ pro ně znamená to, co pro Paradise Lost „Icon“, pro Tiamat „Clouds“ či pro Metallicu „Černé album“. Výraz bratislavských se stává mnohem srozumitelnější, variabilnější a otevřenější pro mnohem větší masy než jen pro zarputilé blackmetalisty a pomýlence, vyznávající neustále odkaz Euronymova Helvete. Malokraptan jsou mnohem více heavy a popravdě nový kabátek jim sluší více než ten obnošený.
Slováci se na novince obrací ke zlatým časům heavy metalu, v jejich tvorbě můžete slyšet ozvěny ranných děl Iron Maiden, Diamond Head, Mercyful Fate, Grim Reaper a nezanedbatelný vliv pekelníků Venom. Ten je znát zejména z rychlých věcí typu "Maharal A Golem“, kde je Cronosův rukopis skoro hmatatelný. Je stejně překvapující jako skladba „Vovnútri Chlácholivého Útočišta Kunstkamru“, v níž ústřední riff s trochou fantazie připomene slavný rukopis Ritchieho Blackmorea v párplovské „Burn“. Úvod v podobě minutové „Na Okraji Priepaste Otevíra Sa Hviezdny Zámek“ je ukázkou majestátnosti, kterou deska, provázející dobou císaře Rudolfa II., oplývá. Velkou dávku expresionismu dodává mohutná instrumentálka „Panstvo Salamandrov Jest V Kavernách Zeme“ a hlavně závěrečný desetiminutový epos „I Hle, Tak Zachádza Imperiálna Hviezda“, v němž Malokarpatan tvoří malé mistrovské dílo tradičního epického heavy metalu, před kterým by se mohli uklonit i samozvaní králové Manowar.
Po výborné desce „Krupinske ohne“, která dává smysl jako završení typicky blackmetalové části života Malokarpatan, ač už i na ní bylo náznaků změn hodně, je „Vertumnus Caesar“ vstupem na nové, zatím neprobádané území. Proměna bratislavské čtveřici sluší a je otázka, jak se s nenadálým přívalem kreativity popasuje v budoucnu. Aktuálně tento krok vyšel takřka na výbornou.
|
