Nelze přehlédnout, že se pražská parta Škwor vypracovala mezi nejúspěšnější české kapely a nepotřebovala k tomu tupé soutěže typu Slavíka ani estrádní televizní show na Nově. Za Škworem stojí poctivá práce, která sice během let přinesla řadu kompromisů, ale je jen málo těch, kteří by dnes partu Petra Hrdličky chtěli slyšet jako bandu sprosťáků z doby, kdy pod názvem Skwar vydali trochu úsměvný debut "May Day". Když porovnáme debutovou desku a alba z posledních let, je možné mluvit o zradě původních ideálů nebo o komerční přizpůsobivosti, ale jak říkával bývalý prezident Miloš Zeman, že „jen blbec nemění svoje názory“, což u Škwor lze demonstrovat naprosto přesně. Kdyby zůstali u „May Day“ nebo u nedostižné „Vyhlašuju boj!“, hráli by po hospodách pro pár pamětníků a ožralých rozumbradů. A to je to, co Škwor nikdy nechtěli.
Škwor po stránce umělecké (nikoliv po stránce komerční, neboť se mu dařilo čím dál lépe) procházel řadu let hlubokou krizí. Alba vyzněla podprůměrně a i když z každého se kapele podařilo vymámit nějaký hit, většina materiálu budila velké rozpaky. Ničemu nepomohl ani odchod zakládajícího člena, kytaristy Lea Holana v roce 2017 a angažmá Martina Voláka, který kdysi šokoval snahou o elektronizaci thrash metalového Debustrolu. Ve Škworu své choutky nechal trochu stranou, i když jeho osobitost minulému albu „Tváře smutnejch hrdinů“ víceméně pomohla. Jenže Volák už členem kapely není a Škwor s nástupcem Janem Chudanem vydali na podzim loňského roku album s naprosto typickým názvem „Sobě věrnej“. Desku, od které se nic nečekalo, ale která je jejich nejlepším dílem za dlouhou řadu let.
Výměna kytaristy tomu jistě nepomohla, jak Holan, tak Volák byli skvělí hráči a do skladatelské práce si basista Tomáš Kmec tolik zasahovat nenechá. Důvod, proč album lze považovat za vydařené je v tom, že kapela využila covidového volna a měla dostatek času na přípravu materiálu, což předtím nebyla věc samozřejmá. Svou tvář kapela nijak zásadně nemění (ačkoliv na novince je barvitější než na minulých deskách), ale zde je oproti předchozím deskám podařených skladeb přece jen více. O tom, že posluchače čekají lepší časy, přesvědčí ůvodní titulka „Sobě věrnej“, typická škworovská hitovka, přímo bytostně určená pro prezentaci na velkých pódiích či stadionech.
Řada skladeb dostala elektronický podklad, což jim dává svěží nádech, ale skutečnost, že se Škwor začal na plný úvazek spolupracovat DJ Flux není nijak zvlášť směrodatná. Důležitá je stále zdůrazňovaná nu-metalová údernost po vzoru Korn, která se střetává s mnohem popovější tváří, v níž hlavní roli přebírá typicky české písničkářství či odér vesnických zábav. Mezi těmito dvěma polohami Škwor oscilují už hodně dlouhou dobu. Nejdůležitější je, že kromě titulní skladby je tu více hitů - „Až si pro nás přijdou“, „Do tmy“, „Pravda bolí“ a „Pocit viny“, které tvoří to zásadní, na čem kapela bude stavět i na koncertních pódiích. Až tak úplně nevadí ani typická balada „Svět iluzí“, která není tak vlezlá jako zrůdná „Máme tu problém“ z desky „Hledání iDentity“. Je doplněna výtečnou rapmetalovou „Král extrémů“, jež si jako typičtěji střižená „Příkaz zněl jasně“ bere na paškál nešvary dnešní doby, ať už jsou to války, ekoterorismus nebo šedesát osm (či bůhvíkoliv) pohlaví. Do takových politických témat Škwor vždycky uměl šít parádně a to mu také přičítá plusové body.
Škwor nečekaně zvedli hlavu, ale pořád si z minulosti nesou dost nešvarů, což se projevuje zejména v plytčím a na nápady chudším finále alba. Jenže se „Sobě věrnej“ dokáže postavit základ pro věci budoucí. Doufejme, že pro Škwor znamená tahle deska odražení ode dna.
|
