Psát o „The Dark Side Of The Moon“ je jako vyprávět příběh možná největšího alba všech dob. Alba, kterého se prodalo padesát milionů kopií a je druhou nejprodávanější deskou všech dob po bestselleru Michaela Jacksona „Thriller“. Alba, které z Pink Floyd udělalo hvězdu první kategorie a jednu z nejslavnějších kapel hudební historie. Alba, na němž konečně evoluce kapely vygradovala v hvězdnou kolekci, která kromě nezbytné progresivity, jež odkazovala ke starším dílům, nabídla i obrovské rockové hity, které jsou synonymem pro celý hudební žánr. Natáčení desky nepatřilo k nejjednodušším, kapela možná tušila, že jí pod rukama vzniká výjimečný materiál a vše se protáhlo na několik měsíců, neboť původní nápady musely uzrát během práce na předchůdci „Obscured By Clouds“. Tehdy se zrodilo rozhodnutí vytvořit koncepční dílo, jehož hudba i texty budou mít pevný základ, čímž Pink Floyd popřeli svůj experimentální naturel, ale poprvé vytvořili disciplinovanou desku, na níž má každá nota i každé slovo pevné místo. Jaká to změna oproti „Ummagumma“…
Důležité bylo rozhodnutí svěřit kompletní textovou stránku do rukou Rogera Waterse, který si s vytvořením koncepčního alba pohrával už při tvorbě desky „Meddle“, kdy však schéma nedotáhl do konce. Jenže zárodek byl na světě, a téma, zabývající se jak nešvary lidské společnosti, tak psychickými problémy (předobrazem byl osud Syda Barretta) začínalo ve Watersově hlavě kvasit a bytnět. Materiál pro album (původně pojmenované „Eclipse“) vznikal už na konci roku 1971, kapela však kromě krátkodobé tvorby „Obscured By Clouds“ dávala celý rok přednost živému hraní. Sama už ale viděla rozdílnost mezi starými skladbami a novinkovými kompozicemi, z nichž možná i natahované koncertní tažení udělalo nadčasový materiál. Do Velké Británie se kapela vrátila 9. ledna 1973 a okamžitě šla s novým materiálem, který během turné dosáhl neuvěřitelných parametrů, do studia.
Pro nahrávání Pink Floyd znovu použili osvědčené prostory londýnských EMI Studios, kam s nimi nastoupil i Alan Parsons, jenž se osvědčil během prací na „Atom Heart Mother“, kapela chtěla s novou deskou zopakovat úspěch alba z roku 1970. Že všechno bude mnohem větší a šílenější ještě nemohla tušit. Parsons si vzal na starosti různé efekty a intra, bez kterých by album nebylo úplné a vpasoval je do hudby, kterou si kapela produkovala sama. Jeho dílem je cinkání peněz v „Money“, či odbíjení hodin v „Time“, tedy drobnosti, které patří k nesmrtelné klasice. I práce kapely byla na desce mnohem soustředěnější, a byl to okamžik, kdy se ze čtyř umělců stali výteční muzikanti a skladatelé, kteří ještě dokázali spolu táhnout za jeden provaz. Přestože lehce navrch měl Roger Waters, i on na „The Dark Side Of The Moon“ pracoval pro dobro kolektivu.
I to je důležitý střípek do mozaiky, protože Waters se z alba nesnaží vyčnívat a většinu vokálů přenechal Davidu Gilmourovi, jehož kytara je jedním z důležitých prvků, který dělá z „The Dark Side Of The Moon“ výjimečnou záležitost. Gilmour už na „Meddle“ a „Obscured By Clouds“ neuvěřitelně vyrostl, ale zde jeho sóla získala punc jedinečnosti. Zásadní je, že se je nesnaží do skladeb procpat za každou cenu a na některých místech jeho kytara krásně sekunduje Wrightovým klávesám nebo malebně znějícímu saxofonu. Tento nástroj odvedl na „The Dark Side Of The Moon“ velký kus práce, krásně vybarvil slavnou „Us And Them“, jejíž základy spadají až do prací na filmu „Zabriskie Point“. Během těch dvou let kompozice vyrostla do krásy a je jedním z důvodů, proč se deska stala tak slavnou.
Své opodstatnění a ikoničnost má intro „Speak To Me“ bubeníka Nicka Masona, které otevírá tlukot srdce a přes hysterické výkřiky se láme do mnohem klidnější a civilizované „Breathe (In The Air)“, jež představuje zvukovou čistotu alba, umocněnou sugestivním Gilmourovým přednesem. Jaký je to kontrast k následující „On The Run“, která je šílejícím kouskem, zosobňujícím strach z létání, jež končí havárií. Skladba pokládá základy elektronické hudbě monotónním rytmem a množstvím implantovaných zvuků, a ze spíše poklidně rockového konceptu „The Dark Side Of The Moon“ vyčnívá nejvýraznějším způsobem. Možná i proto po nejexperimentálnější skladbě nasazují Pink Floyd mnohem tradičnější rockovou „Time“, která je s „Money“ nejznámější položkou alba, která z Pink Floyd v roce 1973 udělala hitparádový fenomén. Takový, o jakém se partě kdysi avantgardních psychedeliků snad ani v nejdivočejších snech nemohlo zdát.
Mezi „Time“ a „Money“ kapela vklínila přenádherný kousek „The Great Gig In The Sky“, jehož éteričnost umocňuje vokální eskamotérství hostující zpěvačky Clare Torry, pro níž angažmá v této skladbě byla životní událost, z jejíhož stínu ve své pozdější kariéře nedokázala vykročit. Velkým okamžikem je i „Us And Them“, která funguje jako barová hudba stejně dobře, jako velký stadionový hit, na níž velký kus práce odvedl Rick Wright, jenž na „The Dark Side Of The Moon“ vystoupil z mírné letargie předchozích alb. Spolu s Gilmourem a Masonem dodal i ikonickou instrumentálku „Any Colour You Like“, která začíná takřka neznatelným přechodem z „Us And Them“. Konec alba patří Watersovi a slavné „Brain Damage“, která nejsilněji ukazuje směrem k Watersovu monstrdílu „The Wall“. Dovětek v podobě „Eclipse“, což byl alternativní název pro desku, má rovněž pevné místo na kolekci, která by bez jediné noty nikdy nemohla být úplná.
Dva dny předtím než deska oficiálně vyšla, byla představena hudebním novinářům v londýnském planetáriu. Zájem byl podle očekávání spíše vlažný, ačkoliv Pink Floyd nebyli už undergroundová kapela, ale přece jen mezi nejzářivější hvězdy nepatřili. Předprezentace vzbudila obrovský ohlas, přestože deska byla přehrávána na nekvalitní stereo soupravě. Šuškanda začala fungovat a když se krátce na to začaly objevovat oslavné recenze, deska letěla vzhůru žebříčky po celém světě. Oproti „Atom Heart Mother“ se nikdy nedostala na první místo ve Velké Británii a v Americe z něho seskočila po jednom týdnu, ale v zámořském Billboard 200 se mezi nejprodávanějšími deskami udržela dalších devatenáct let.
„The Dark Side Of The Moon“ z kapely udělal hvězdu první kategorie a pojem, který se rázem objevoval vedle těch největších, ať už to byli The Rolling Stones, Led Zeppelin či The Beatles. Progresivní rock deska dokázala přiblížit mainstreamovému pojetí, co nejvíce to šlo a odstartovala krátkou etapu, během níž byl tento žánr nejopěvovanější a nejvýnosnější odnoží rocku. Vše utnul punk, ale to už do příběhu „The Dark Side Of The Moon“ nepatří.
|
