I když se na konci osmdesátých uváděla floydovská „The Wall“ skoro jako soundtrack ke změnám ve střední a východní Evropě a zejména k bourání Berlínské zdi, její koncept s budoucími politickými událostmi vůbec nic společného. O deset let dříve se nemohlo nic tušit o pádu komunistického bloku, slovo "The Wall" symbolizovalo příběh Rogerta Waters o izolaci člověka od lidí kolem. Ten nebyl smyšlený, zakládal se na stavu, do kterého se dostali sami Pink Floyd a z nich nejvíce Waters. Léta si myslel, že se mu v kapele nedostává prostoru, jaký by si zasloužil a s předchozí deskou „Animals“ se pasoval do role uměleckého i ideového lídra kapely k nelibosti ostatních členů kapely, kteří Watersův postoj chápali jako startovní výstřel k sólovým aktivitám. V roce 1978 se na světě objevila jak sólová prvotina Davida Gilmoura, tak Ricka Wrighta, přičemž Waters horečně pracoval na odsouhlaseném konceptu „The Wall“.
Myšlenku k němu mu vnukl incident, který se stal při koncertě v Montrealu, na kterém Waters plivl do obličeje dotěrnému fanouškovi. Byla to věc, která šla přes čáru a muzikant si důsledky povýšeneckého chování uvědomil s tím, že mezi fanoušky a kapelou vyrostla pomyslná zeď. Okolo fiktivního muzikanta Pinka začal tvořit monstrózní příběh, do něhož se promítla frustrace ze smrti otce za druhé světové války, z ponižování ve škole či nevěry manželky, což byly momenty, které zeď stále více budovaly a zesilovaly. Všechny negativní aspekty se nabalovaly, až vytvořily rozmáchlý koncept, který bylo třeba pojmout v mnohem větší míře a na mnohem větší ploše než bylo u Pink Floyd zvykem. Všemu bylo třeba dát čas, protože „The Wall“ je v podstatě dílem jednoho muže. Ostatní členové kapely, poté co je Waters vyšachoval z tvorby „Animals“, působili v době „The Wall“ už jen jako doprovodní muzikanti.
Koncept svému spoluhráči schválili a odsouhlasili i angažmá producentského esa zpoza oceánu Boba Ezrina, který spolupracoval s Kiss či Alicem Cooperem. Ezrin byl v tvůrčím procesu pro Waterse katalyzátorem, člověkem, který jej mírnil v teatrálních sklonech a následné angažmá mladšího borce Jamese Guthrieho, který měl na kontě práci na desce „Killing Machine“ od Judas Priest, bylo zárukou energičnosti konceptu, který místy hrozil sklouznutím k divadelní show. Tvorba zabrala skoro celý rok a když se k Watersovi připojil zbytek kapely, ve studiu už stál zástup nájemných muzikantů, kteří měli vytvořit dokonalé křoví k exhibici Pink Floyd. I díky tomu získala deska megalomanský rozměr, koncepty „The Dark Side Of The Moon“, „Wish You Were Here“ či „Animals“ byly překonány a Pink Floyd na konci listopadu 1979 mohli do světa pustit bezmála hodinu a půl dlouhé dílo.
To je po formální i obsahové stránce dokonalé. I přes svou délku dokáže posluchače vtáhnout do nepříliš veselého děje, v němž se mísí nejrůznější pocity od pohlazení po pořádnou facku. I když „The Wall“ znovu necílila na klasické hity, několik jich vygenerovala. Nejznámějším z desky, potažmo z historie Pink Floyd je trojdílný manifest „Another Brick In The Wall“, přičemž zejména jeho druhá část je považována za jeden z největších rockových hitů všech dob. Další velice známou skladbou je „Comfortable Numb“, jedno z mála míst, na němž s Watersem spolupracoval David Gilmour a jeho skvostná kytarová sóla ze skladby udělala památnou věc.
Koncept „The Wall“ není záležitostí některých momentů nebo skladeb, ale tvoří jej šestadvacet položek, které jen takto poskládané dávají celkový smysl. Pokud byste jedinou cihlu z této zdi vyjmuli, sesypala by se jako domeček z karet. Jedině takto vytvořená a propojená tmelem minutových intermezz může existovat, takto nejvíce vynikne její výpovědní hodnota. Můžete si jako nejzajímavější kusy vyzobat „Another Brick In The Wall“ a „Comfortable Numb“, doplněné tajemnou „Hey You“, jemně folkovou „Mother“, stadionově rockovou „Run Like Time“, progovou „In The Flesh“, či teatrálním závěrem „The Trial“, ale nikdy nebudou fungovat tak omračujícím dojmem, jako když jsou zasazené do kompletního konceptu. Teprve více než osmdesátiminutová stopáž, která vyžaduje soustředěný poslech, dokáže odhalit mohutnost díla.
Pro živou adaptaci rockové opery kapela připravila megalomanskou show, na pódium umístila obří zeď z 340 lepenkových cihel, což mělo za důsledek, že koncerty Pink Floyd odehráli pouze na čtyřech místech planety, na kterých vystoupili opakovaně. Jak „The Wall“ během roku 1980 letěla nahoru hitparádami, hnaly se za Pink Floyd na vystoupení do Los Angeles a New Yorku zástupy Američanů i stovky kilometrů, Evropané měli šanci vidět neopakovatelnou show pouze v německém Dortmundu a Londýně, kde kapela odehrála dohromady jedenáct vyprodaných koncertů. Velikášství Pink Floyd dostoupilo vrcholu a nebylo už kam dál jít. Kapela dosáhla hranic a 17. června 1981 Zeď v britském hlavním městě zbořila naposledy. Jako by tento koncert měl symbolický význam, právě na něm se jednou pro vždy uzavřela nejdůležitější epocha Pink Floyd.
Dovětkem byl napůl hraný a napůl animovaný film, prostřednictvím kterého na sebe silně upozornil frontman britských The Boomtown Rats Bob Geldof, jenž si zahrál hlavní roli muzikanta Pinka. Kromě něho a jeho diktátorských sklonů (že by se v něm viděl sám Waters?) jsou ve filmu zachyceny nálady, které vycházely ze stavů bývalého člena Syda Barretta, jehož osud se dal krásně připodobnit konceptu „The Wall“ - v době, kdy album vyšlo, žil Barrett naprosto izolován od okolního světa, ve svém paralelním vesmíru. Asi si vůbec neuvědomoval, že byl kdysi členem kapely, která na začátku osmdesátých let dosáhla vrcholu, po němž nutně musel přijít pád.
|
