První rok nového milénia znamenal další nové album pro kapelu Tierra Santa. Tvůrčí náboj pětice hudebníků neznal hranic a dovoloval v rychlém sledu vypouštět velmi kvalitní nahrávky. Čtvrtým studiovým zápisem se stalo album "Sangre de reyes" (Krev králů), které Španělé vypustili na svět v říjnu roku 2001. Změny nebyly žádoucí, hudba kapely na sebe nabalovala čím dál větší množství posluchačů, kterým se jednoduché heavymetalové definice zamlouvaly a jakýkoli úhyb z této autorské strategie by byl považován za zradu. Čtvrtá řadovka Španělů se v tomto ohledu stala jistotou a bezpečným přístavem, na kterém mohli fanoušci příslušného žánru spočinout bez jakéhokoli myslitelného rizika.
Dobrou zprávou je, že se tak stalo bez ztráty autorské kytičky, snad jen několik malých lístků opadalo oproti předešlé - a prozatím nejlepší - desce "Tierras de leyenda". Nepoznáme to ovšem během první poloviny nahrávky, která představuje španělskou partu v nejlepším možném světle. Úvodní "David y el gigante" nastolí svižné tempo, ve kterém si - díky opětovně povedené zvukové produkci - ani jeden z nástrojů neleze do zelí, a přestože je zřejmé, že budeme poslouchat věrné známé skladatelské tvary, není důvod kouzlu španělské kapely znovu nepodlehnout. Ještě silněji si nás Tierra podmaní prezentací stopy "La ciudad secreta " (Tajné město), jež patří mezi nejlepší skladby kapely vůbec. Úplně stejně je na tom rychlovka "Pegaso", ve které vyniká ostře nabroušený beglajt, jenž vynese ke slunci nádherně zpěvný refrén využívající ke svému efektu doprovodné popěvky. Samozřejmou hodnotou v písních Španělů představují prvotřídní sóla a pocitově všudypřítomné vyhrávky, tradičně evokující tvorbu Iron Maiden.
Zásahem do černého je po(c)hodovka "Juana de Arco", ve které vyniká přátelsky naladěný zpěv frontmana Ángela Juana, jehož hrdlo dlouhodobě vládne magickou pozitivní přitažlivostí, případně další skvělý refrén. Nutné je zmínit klávesovo/symfonickou podporu, jež dodává (nejen) této skladbě jemně dokreslující emotivní akord. První polovinu alba uzavírá ve velkém stylu kousek "La sombra de la bestia" (Stín šelmy) se svěžími kytarovými motivy a v pořadí již třetím nadmíru zdařilým chorusem.
V tu chvíli jakoby se Španělé trochu vyčerpali (konkrétně hlavní autoři Ángel San Juan a Arturo Morras), a přestože ani ve druhé části desky nepřijdeme o dobré kousky, z nichž opět vynikají rychlé příspěvky "El laberinto del Minotauro" (Minotaurův labyrint) a "Sangre de reyes", předešlý oheň už nehoří tak silným autorským plamenem. Při skladbách "El amor de mi vida" (Láska mého života) a "Mi tierra" (Moje země) naopak výrazněji pohasíná, u první jmenované písně zejména vlivem odbytého refrénu. I tak jde o velmi slušné album s řadou silných momentů, a nelze se divit názoru některých fanoušků, kteří tuto nahrávku považují za vůbec nejlepší dílo španělské kapely vůbec.
|
