Holandsko a symfonický metal? Within Temptation, Epica, After Forever…, to je záruka kvality a když se v zemi tulipánů dobere debutového alba další kapela s ženou u mikrofonu, cílící na daný žánr, člověk tak nějak podvědomě cítí, že by do barevné a voňavé kytice mohl přibýt další zajímavý kvítek. Pandora`s Key se pochopitelně nevyhýbají stopám, které současní i bývalí lídři žánru za sebou zanechali, nicméně hledat v nich klon, snažící se svézt na vlně, která zaručí zájem posluchačů, úplně nelze. Ani v hudebních postupech, ani v kvalitě.
Pandora`s Key se snaží do jednoho celku zamotat symfoničnost, různobarevný ženský zpěv, mužský chropot i lidové nástroje. To hlavní, co jim chybí k tomu, aby to mělo zásadnější dopad, je větší autorská obratnost, schopnost vytvořit působivou atmosféru, přirozenost a osobitost, připočítat lze i mizerně zpracovaný zvuk a nosné nápady. Z tohoto výčtu je celkem jasně patrné, že album „Yet I Remain“ se trhákem letošní sezóny nestane. Největší šanci na zvrat tohoto stavu by mohla mít skočná „The Flying Dutchman“, která díky folkovému vlivu působí bezprostředně, zpěvně a uvolněně. To je ten zásadní kontrast třeba proti úvodní valivé „De Bockereyder“, která poté, co se procpe skrz mluvenou pasáž (není to naposledy, kdy kapela vsadí na vyprávění a pokaždé tím totálně zazdí jakoukoliv atmosféru) kompozičně sklouzne do přílišné naivnosti, již podtrhne nepříliš záživný vysoký ženský zpěv, ještě že alespoň kooperace s chropotem docela dává smysl (to se ale v některých jiných skladbách nezdaří). Hrubší „Ariadne“ odhalí naprosto zásadní věc – zpěv Very Velhuizen je jistý tehdy, když se zbytečně netlačí do teatrálnosti a dává přednost klidnějším polohám, či obyčejně přirozenému projevu. V úvodu „Freedom`s Call“ nastoupí riffová sypanice, snahu o nadýchanost ničí mizerná produkce i kompoziční prázdnota, ve „Falls The Shadows“ zní veškerá teatrálnost strašně vyumělkovaně… a přes pár solidních nápadů, které na desce probliknou a poměrně rychle zvadnou, se Pandora`s Key dostanou až k závěrečné „Per Ardua“, nejdelší skladbě se špetkou elektroniky a snahou o výpravnost, jež definitivně podtrhne fakt, že jako vypravěči obsáhlejších příběhů jsou Pandora`s Key teprve na začátku cesty.
Přistupovat k albu „Yet I Remain“ s představou, že Holanďani symfonický metal prostě umí, je pro Pandora`s Key zcela smrtící. Obávám se však, že i kdybyste po albu sáhli bez tohoto postulátu, cestu do propadliště hudebních dějin (něco málo by mohla zachránit vychytanější produkce, z níž by zcela umlčená atmosféra třeba mohla trochu vykouknout) by nizozemská šestice stejně nabrala poměrně záhy. První desetiletku na scéně Pandora`s Key uzavřeli hodně rozpačitým způsobem.
|
