Jak důležitým krokem bylo angažmá Steva Perryho, ukázala nejen deska „Infinity“, ale i historie. Jako mávnutím kouzelného proutku se s jeho příchodem z Journey stala senzace roku 1978, společně s dalšími vycházejícími hvězdami Boston a Foreigner se Journey stali hybnou silou amerického rocku. Uprostřed toho stál Perry jako lev salónů a vášnivým zpěvem hnal do náruče Journey fanynky po tisícovkách. Punková revoluce byla u konce a místo se uvolňovalo pro mnohem kultivovanější projev rocku pro dospělé publikum, jehož se Journey stali hlavními představiteli. Tři miliony prodaných kusů desky „Infinity“ o tom svědčili zcela jasně. Amerika objevila nové idoly, které budou tón udávat i další roky. Svědčilo o tom velice úspěšné turné, na němž se spolu s Journey představili nastupující Van Halen a Ronnie Montrose s kapelou.
V řadách kapely ale nepanovala všeobecná spokojenost. Nejvíce se projevoval bubeník Aynsley Dunbar, který nesl nelibě odklon od původního stylu jazz fusion. „Mluvili jsme o tom a on řekl, že by byl ochoten věci zjednodušit, ale vyjeli jsme na turné a po pěti koncertech bylo všechno ve starých kolejích,“ řekl kytarista Neal Schon, který patřil k hlavním zastáncům nově nastoupeného trendu. Tím, kdo Dunbara vyhodil, byl manažer Herbie Herbert, který tvrdil, že se jeho hra stala velmi nevyzpytatelnou, každý koncert byl v podstatě sázkou do loterie a Dunbarovi sloužil jako forma protestu vůči novému směru kapely. Bubeník, kterého nahradil dosavadní člen kapely Ronnieho Montrose Steve Smith, se po vyhazovu od Journey ze scény neztratil. O necelých deset let později zažil životní úspěch jako člen Whitesnake, kteří v roce 1987 vydali eponymní megaúspěšné album.
Steve Smith se zdál být pro Journey ideálním bubeníkem a jeho příchod byl jedinou viditelnou změnou, kterou kapela po „infinity“ udělala. Podržela si producenta Roye Thomase Bakera, který se velkou měrou podílel na úspěchu alba. Spolu s ním kapelu čekal těžký úkol navázat na předchozí úspěch. Journey k tomu měli nejlepší předpoklady a doba jim také přála, takže nástup do studia se obešel bez velkých tlaků nahrávací společnosti, u které se kapela stala prioritou, což byla obrovská změna oproti roku 1977, kdy si Columbia pohrávala s myšlenkou, že Journey vykopne na dlažbu. Po „Infinity“ se o tom už neuvažovalo a spíše se čekal další hit, který by návazal na „Lights“ a „Wheel In The Sky“. Přišel, jen se na něj muselo chvíli počkat. Pilotní singl „Just The Same Way“, který desku „Evolution“ v březnu 1979 uváděl, byl zklamáním. Je sice na desce jednou z nejvýraznějších věcí, ale uškodil mu fakt, že hlavní pěvecký part zastává klávesista Gregg Rolie, jemuž Perry dělá hvězdné křoví.
Věcí, která desku táhla k multiplatinovým prodejům, je baladická „Lovin` Touchin` Squeezin`”, sólové dílo Stevea Perryho, skladba, která v sobě má velkou vnitřní sílu, takřka srovnatelnou s „Lights“. S alba vyčnívá s další Perryho hvězdnou hodinkou „Sweet And Simple“ a dnes již zapomenutou „Do You Recall“, která má možná nejlepší refrénovou melodii. Časem obstála také úvodní „Too Late“, ačkoliv se jí nepodařilo docílit hvězdných výšin, a „City Of The Angels“, která disponuje lehce vlezlou melodií, ale přesto ji lze zařadit k těm lepším věcem, s tím, že by se neztratila ani na minulé desce. Dobová kritika pasovala „Evolution“ na dvojče „Infinity“, s čímž lze s výhradami souhlasit i nyní. Oproti minulé desce chybí moment překvapení a také více silných skladeb.
„Evolution“ se stalo ještě úspěšnější než „Infinity“, ale čistě z uměleckého hlediska představuje dílo slabší. Jsou zde „Daydream“, „Lovin` You Is Easy“ nebo „Lady Luck“, působící druhořadým dojmem, snad jako kdyby zbyly po natáčení minulého alba. Historická úloha desky však degradovat nejde. Pro Journey představuje další střípek do úchvatné mozaiky a proto je pro vývoj kapely důležitá, ačkoliv ne, tak jako ,imulá deska. Toho, že by laťka kvality klesala, si však všiml málokdo, protože euforie ze spojení Journey se Stevem Perrym trvala a „Evolution“ je i přes výhrady řazena do zlatého fondu sanfranciské party.
Multimilionové prodeje, kdy se dosáhlo ještě o něco lepších čísel než v případě „Infinity“ na sebe nenechaly čekat a potvrdily správnost nastoupené cesty. Turné bylo mnohem větší a scéna opulentnější, což svědčilo o tom, že Journey vstoupili mezi velké kapely. A fakt, že jim v tom pomohla i tahle deska., potvrzuje její důležitou roli.
|
