Je jasné, že finští Unshine bývají zpravidla pasováni do škatulky symfonického metalu či folk metalu, protože když přistoupíte na hru helsinské pětice a začnete používat pojem druid metal, ortodoxní škatulkáři budou patrně důkladně zmatení. Nedělám si iluze, že by se Unshine podařilo pojem druid metal do metalových encyklopedií prosadit. Jednak proto, že když se váš životopis píše už skoro celé čtvrtstoletí, máte na kontě pět alb a ještě se o vás nemluví ve všech koutech světa, cesta k tomu stát se vlajkonošem, po němž bude pojmenován nový žánr, se nejeví příliš pravděpodobná. Hlavně proto, že se s pojmy folk a symphony se dá při popisu vaší tvorby celkem rozumně vystačit, byť ani do jedné škatulky Unshine s čistým svědomím strčit nelze.
Naprosto zásadní jsou pro kapelu dva pilíře – za prvé fakt, že prakticky celou třičtvrtě hodinu ve společnosti Unshine čekáte, zpoza kterého rohu se nějaký druid vynoří, tak autentická atmosféra vás od úvodní „Hjul“ pohltí, za druhé skutečnost, že osobitý hlas Susanny Vesilahti má v sobě velice zvláštní kouzlo. Susanna není žádná hlasová akrobatka, ale její v podstatě jednoduchý, až přírodně prostý a přirozený zpěv celkovou atmosféru příjemně prosvětluje a zdůrazňuje. Je to pochopitelné, protože přesně taková je i hudba Unshine - šamanská, buď tahavě plíživá (možná bych se v nejpomalejších momentech nebál mluvit až o doomovém jadýrku) nebo folkově skočná, občas vykoukne nenápadně ubzučená (jasně, black má k pohanství velmi blízko) kytara a zásadním dílkem mozaiky je i fakt, že Unshine své potemnělé příběhy deklamují v rodném jazyce.
Unshine, byť jsou v rámci skladeb poměrně pestří, jsou skvělým příkladem toho, že když se vsadí na nápaditý a dobře zpracovaný melodický motiv, můžete jej vytěžovat až do absolutna, aniž by píseň ztratila na síle – „Sakraali elementaali“ může být ideální ukázkou toho, jak podmanivě a snadno vám základní melodie vklouzne do žil a zcela si vás podmaní. Největší extázi ze spojení až depresivně valivé syrové a hutné muziky se smyslně minimalistickým vokálem nabídne „Mill of Bergelmir“, chuť sáhnout po medovině spolehlivě vyvolá „Aettarfylgja“, a ve všech podobách jsou Unshine přirozeně tajemní a tajemně přirození.
Byť z desky kouká folkovina, Unshine nemají potřebu stavět severské lidovky do popředí, vyhýbají se úspěšně i tomu, aby jejich muzika zněla příliš synteticky a přeplácaně. Unshine tomu říkají druid metal, já bych to jednoduše nazval nenásilně využitá síla severských kořenů, přírody a tamní mytologie. Muzika Unshine kapelu nikdy nenažene do pozice hlavní festivalové hvězdy, ale o to větší může mít dosah, když se s finskou pěticí naladíte na niterně podobnou notu.
|
