Při pohledu na diskografii německých vlkodlaků Powerwolf by se mohlo zdát, že parta kolem charismatického Atilly Dorna nabrala v závěru druhé dekády existence sakra divoké pracovní tempo. Jenže z předchozích čtyř alb se jednou jednalo o vypůjčené skladby, jednou o orchestrální verzi řadovky z minulé dekády a jednou o album, na němž skladby Powerwolf přezpívali jiní zpěváci. Jako by tím Powerwolf chtěli potvrdit řeči o tom, že ve vlastní tvorbě už je pro ně strašně těžké přijít s nějakou zásadní inovací.
Jenže je nějaký důvod k tomu, aby Powerwolf vymýšleli nějaké novoty? Jsou nezaměnitelní, dav, který bude na každém festivalu i na samostatných koncertech spokojeně halekat ve své podstatě velmi podobné skladby, založené na opulentnosti a zpěvnosti, bude mít nepočítaně hrdel a z každého alba jim vypadne pár tutových hitů (byť podmanivé odhalení, že démoni jsou pro holky nejlepší kámoš, se jim bude překonávat těžko). Detaily jako využití dětského sboru v „We Don´t Wanna Be No Saints“, či až nezvykle poetická nálada v části „Vargamor“, stejně jako fakt, že v „Johance z Arku“ kapele trochu dochází dech nic nezmění na tom, že si po letošní novince „Wake Up The Wicked“ opět řeknete, že to je přesně to, co se od Powerwolf dá očekávat.
Úvodní „Bless `em With the Blade“ možná trochu zatřese tradicemi díky akčnímu nástupu, ale do matrice Powerwolf spolehlivě zapadá, oslavná pompa v „Sinners Of The Seven Seas“ s vydařenou téměř a capella chrámovou pasáží zaútočí na status nejzásadnější položky alba, kterou jí sebere temně laděná „1589“ a jinak se jede v totožných a osvědčených kolejích. Největší kouzlo skladeb Powerwolf stejně spočívá v tom, že byť jsou uvařeny ze stejných ingrediencí, díky jasným sloganům se v nich neztratíte.
Může se svébytný styl kapely někdy vyčerpat? Devátou desku vydanou v průběhu dvaceti let lze brát stejně dobře jako další řadové album do počtu, ale i jako desku, která nabídne řadu povedených skladeb. Letošní vlkodlačí výprava od reálných historických událostí až ke krásám ženského těla lze dvojím způsobem svoje kouzlo má, a i když už bylo u Powerwolf lépe, „Wake Up The Wicked“ se v davu jiných (vlastních, i v rámci světové scény) desek neztratí a Powerwolf svoji pozici na scéně neoslabí.
|
