Blues Pills měli v minulé desetiletce těžce našlápnuto k tomu stát se senzací nově vzedmuté vlny zájmu o hard rockové retro, které mělo kořeny v začátcích sedmdesátých, někde u Led Zeppelin či Deep Purple, a díky přítomnosti zpěvačky Elin Larsson i u Janis Joplin. Bublina ale splaskla a zbyla jen slušná blues / hard rocková kapela, která hraje obstojnou hudbu. Alespoň tak to vypadalo po vydání třetí desky „Holy Moly!“, která byla ze všech vydaných alb jasně nejslabší a ukázala, že kvalita a úspěch „Lady In Gold“ byly spíše náhodou než něčím, na čem by Blues Pills dokázali postavit hvězdnou kariéru. Kapela udělala chybu, když rezignovala na jakýkoliv vývoj, který by byl velmi důležitý a „Holy Moly!“ uvařila potřetí ze stejných ingrediencí. A to je pro kapelu takového stylu vždy nedobré znamení.
Pak přišel covid a kapela se dostala do stavu jakési podivné hibernace. Nejprve se nekonaly žádné koncerty, poté se čekalo na nové album, které stále nepřicházelo. Je tady až nyní, snad vydané u příležitosti desetiletého výročí od chvíle, co se Blues Pills dali do pohybu debutovou deskou. Možná i proto má novinka „Birthday“ trochu rekapitulační charakter, což znamená jediné. Posun se nekoná a vaří se pořád z důvěrně známých ingrediencí. Tentokrát to vadí o trochu méně než u „Holy Moly!“, protože kapela se takřka vzdala psychedelických ploch na úkor hard rockové (někde trochu až rock n`rollové) živelnosti, což „Birthday“ zachraňuje. Jinak to na nějaké velké vyskakování není a pouze mizérie dnešní doby dělá z nahrávky dobrou žánrovou desku model 2024.
Když kapela rozjede úvodní titulku „Birthday“ ve stylu, který jako kdyby opsala od krajanů The Hellacopters, překvapí příval energie, který je nečekaným aspektem začátku alba, takový punkový nástup čekal málokdo. Nadšení kapele vydrží i v dalších skladbách, ačkoliv v „Don`t You Love It“ a „Bad Choices“ začíná laťka kvality klesat a ani jedna se nedokáže vyrovnat úvodní „Birhtday“. Situaci zachraňuje nádherná balada „Top Of The Sky“, hvězdná chvilka pro Elin Larsson, která v ní předvede tvárný hlas a patřičný rozsah, takže ihned víte, že se nacházíte na vrcholu alba. Podobně laděné pokračování „Like A Drug“, chce těžit z bluesové vzletnosti, už tak skvělé není, přestože Elin předvádí až fascinující výkon. Jenže chybí mu nosný nápad a tím se stále vracíme ke kameni úrazu kapely.
Dalším vrcholem, který Blues Pills na „Birthday“ zažijí, je rozpumpovaná „Holding Me Back“, v níž se objeví nejsilnější refrén desky, ale kapela jí jen vyvažuje rozpaky z „Piggyback Ride“ i ze „Somebody Better“, která má správnou atmosféru, ale znovu nedostatek stěžejních nápadů, které by z ní udělaliy silnou blues rockovou hymnu. Mnohem sympatičtější je trochu hysterická „Shadows“, která staví na úderném rytmu a sekaném frázování, což ji společně s totálním retro úvodem odlišuje od zbytku desky. Vydařil i závěr, v němž kapela sáhne po bluesovějších, baladičtějších partech, a v „I Don`t Wanna Get Back On That Horse Again“ spolu s „What Has This Life Done to You“ ukáže jemnější tvář, která na této desce má větší půvab než rockově rozjetá.
Problém Blues Pills je v podstatě stejný jako u většiny kapel podobného ražení. Švédové se nevyvíjejí, zůstávají u toho, co dávno řekli, což je po deseti letech existence trochu smutné konstatování. Uniformita, která vždycky byla zabijákem hudební kreativity, není v dnešní době něčím výjimečným a statně jí k tomu dopomáhají producentské týmy, které sterilitou nedopustí vykročení z šedého davu. Tvůrčí schopnosti kapel jsou tím však zabíjeny.
|
