Říkal jsem to už minule. Na otázku, kam dokráčí Oceans Of Slumber nikdy nebude jasná odpověď a s každým dalším albem se spektrum možností rozšiřuje. Americká pětice si dělá věci po svém, kašle na konvence, kašle na jakoukoli pevnou strukturu a kašle na jakékoliv svazující žánrové mantinely. Že je díky tomu poměrně těžko uchopitelná je nabíledni, ale argumenty, kterými posluchače snadno přesvědčí jsou jasně dané a velmi silné – nápaditost, díky které nenechají posluchače ani na moment vydechnout, precizní provedení, z něhož cítíte stoprocentní vášeň a ohromující vokál Cammie Gilbert, vedle kterého dostává titul šestého alba „Where Gods Fear To Speak“ další rozměr.
Výrazové prostředky jsou v podstatě totožné, ale oproti minulé, celkem zklidněné desce „Starlight and Ash“ Oceans Of Slumber sází víc na hrubost, vypjatost a lehké pouštění strachu, díky čemuž se znovu dostáváme ke Cammie. Za poměrně častou hudební brutalitu můžou její hodně důrazní (ale občas i emotivně hraví a procítění) parťáci, ale pravé peklo začíná až tehdy, když zpěvačka z projasněného a smyslného vokálu zajede do nejhlubších uchroptěných pater. V tomto kontextu se výpomoc Fernanda Ribeiry (Moonspell) ve skladbě „Run From The Light“ jeví jako příjemně kontrastní záležitost, byť ani tady nejde o to navodit nějaké libé pocity.
Hledat v hudbě Oceans Of Slumber nějaké záchytné body v podobnosti s jinými kapelami je zbytečné, neuchopitelnost může připomínat Opeth, potemnělá nálada Katatonii, či The Gathering, destruktivita Gojiru, ale v písničkově emotivním úvodu „Wish“ se mohou přihlásit i The Cranberries. Ovšem přistupovat k Oceans Of Slumber hledáním spojitostí s hudebními kolegy není dobrá cesta, tady se hraje na osobitost a originalitu. Snažit se album „Where Gods Fear To Speak“ pochopit a zároveň si jej vychutnat prostřednictvím jediné skladby nelze, každá z nich je jiná a dopředu nikdy nemůžete odhadnout, kam Oceans Of Slumber zamíří. Proto veškerá doporučení směřují k tomu poslechnout si album jako celek. Když už nutně budete potřebovat nejkošatější ochutnávku, sáhněte po více než osmiminutové „Don`t Come Back from Hell Empty Handed“, jež vás světem Oceans Of Slumber provede docela důkladně – připravíte se tím sice o spoustu fascinujících momentů v ostatních skladbách, ale základní obrázek si uděláte slušný.
Povídá se, že předchozí výborné album, které se (zcela v duchu filozofie kapely) nedrželo osvědčených cest, nerozdýchalo vydavatelství Century Media, jež toužilo po tom, aby Oceans Of Slumber hráli na jistotu. To ale nejde! Z „Where Gods Fear To Speak“ je cítit, jak kapela touží po tvůrčí svobodě (jako důkaz berte i svojsky uchopenou předělávku „Wicked Game“ od Chrise Isaaka) a že ji dokáže brilantně využít. V její diskografii se tak zrodil další velmi výrazný (a dost možná nejvýraznější) kousek.
|
