Eclipse vyměnili bílou za červenou a byť to neznamená, že by se stali ryze černobílými, trošička barevnějších odstínů by druhému dílu „Megalomanie“ nezaškodila. Je pochopitelné, že když parta Erica Martensona označila novinku jako přímé pokračování předchozí nahrávky z loňského roku, že se hudebně, zvukově i náladově bude držet v těch samých kolejích. Těžko čekat od party, která bývá označována jako jedna z nejzásadnějších hard rockových kapel současnosti a sází jedno ultra vydařené album za druhým, že na jubilejním desátém zářezu něco změní na osvědčeném receptu. Ale se se sebevědomým Ericovým tvrzením o tom, že jediným způsobem, jak překonat album „Megalomanium“ je vytvořit „Megalomanium II.“, se úplně ztotožnit nedá.
Ne, že by Eclipse udělali špatné album, na to jsou dostatečně zkušení, protřelí a zjevně stále dob5e naladěni na dělaní chytlavé muziky. I když je mladická rozcuchanost neopustila, jsou na většině materiálu dospělejší. V úvodu alba staví víc na skákavějších skladbách a otvírák „Apocalypse Blues“ je tradičně vydařený, energicky našlápnutý a dobře vygradovaná píseň s velmi pozitivní náladou a rozesmátými sbory. Že u téhle skladby bude na festivalech skákat dav příznivců, je v podstatě jistota. Roztancovaná „The Spark“, navzdory názvu pozitivně naladěná „Falling In My Knees“, i bezstarostná „All I Want“ staví na podobné rozjuchanosti a kterákoliv z nich má potenciál stát se hitem, ale pocit, že z tohoto ranku nejvýznamnější položku kapela nasadila hned v úvodu pomalu a jistě sílí, a do konce alba se nezmění.
Paradoxem je, že vždy živočišní Eclipse najednou o něco víc zaujmou, když se trochu zklidní. „Still Hero“ to ještě hraje tak nějak na obě strany, drive a energii si kapela zachová, ale pocit, že podobný vývojový posun k dospělosti kdysi absolvovali Def Leppard, je už neodbytný (což neznamená, že by byl nepříjemný). S volnější „Dive Into You“ Eclipse velmi suverénně zamíří na území Bon Jovi a vyleze jim z toho tak přirozeně písničková a nevtíravě emotivní záležitost, že o vrcholu alba je v podstatě jasno, plně jí konkuruje ještě finální a lehce potemnělá „One In A Million“, jež těží hlavně z trochu odlišné nálady. Zbytek alba jsou spolehliví Eclipse („Until The War Is Over“ by mohla být ukázkou toho, kde se v budoucnu, když už bude na dohled rockový důchod, budou vyzrálí Eclipse cítit jako doma), které schopnost napsat dobré melodie neopouští, ale kteří zásadnější kolekci představili přece jen už v loňském roce.
|
