Jako by na albu „Gates Of Valhalla“ Bohuslaw Balcerak vystřílel většinu ostrých nábojů. Deset let uběhlo od doby, kdy vyšla nejlepší deska od uskupení Bohuslaw Balcerak´s Crylord, byť psát o uskupení není úplně přesné. Model, na který Balcerak najel už na debutu „Blood of the Prophets“ – záliba k Malmsteenově kytaře a jeho dřívějšímu stylu komponování s výpomocí v rámci hard rocku známých jmen – nějaké ucelenosti příliš nesvědčil, ale protože na „Gates Of Valhalla“ se sešlo všechno podstatné, bylo z toho hodně podařené dílo. Na další desku si příznivci Crylord museli počkat osm let, ovšem ani Göran Edman, Rick Altzi, Jota Fortinho, či Tim Owens nedokázali zamaskovat fakt, že to s autorskou formou Bohuslawa Balceraka jde z kopce. Potvrdila to o rok později i deska „Ashes II Ashes“, na níž Bohuslawovi pomáhala obdobná sestava pěvců.
Balcerakovu snaha zvrátit nepříznivý trend odráží novinka „Endless Life“. Bohuslaw na ní poprvé použil pro něj neobvyklý postup – všechny skladby nazpíval jediný zpěvák. Výběr padl na velezkušeného Görana Edmana. Je to logická volba i logický krok. Z plejády křiklounů, kteří kdy v Crylord stáli u mikrofonu, by se Edman mohl o pozici toho, kdo s Malmsteenem prožil nejvíc, prát jenom s Markem Boalsem, a konzistentnost nahrávky byla jedna z nejjednodušších cest, jž mohla Crylord pomoci. A tak zůstávají dvě neznámé konstanty – jaká je Balcerakova skladatelská forma (se dvěma položkami autorsky vypomohl Artur Miłoń, jinak je „Endless Life“ Bohuslawovo dílo) a zda jeho obdiv k dílu Yngwieho Malmsteena je stále stěžejní příchutí.
Ne, že by švédský kytarista vykukoval zpoza každého rohu, ale jeho duch z nejslavnějšího a nejúspěšnějšího období o sobě dává celkem vědět. Skladby, které by se neztratily v Malmsteenově repertoáru a které v sobě mají nápaditou jiskru (zejména „King Of The Hill“ s velmi výraznými klávesami, přímočará titulka se zajímavě chytlavým nápěvem, či zklidněná Fallen, těžící zejména z Edmanova procítěného vokálu a podobně prožitého kytarového sóla) patří k nejzásadnějším položkám „Endless Life“, řada skladeb, stejně jako na předchozích deskám se pere s jakousi houževnatostí, neohebností a syrovostí. A to je zároveň i odpověď na otázku, jak se to má s Balcerakovou skladatelskou formou. Úplně se před deseti lety nevystřílel (nebo si možná částečně znovu nabil), ale pocitově jednoznačně zůstává za svým nejlepším dílem. Technicky vše v pořádku, pocitově docela studená, hudebně upracovaná a houževnatá záležitost bez zásadnějších nápadů a snadno zapamatovatelných skladeb.
|