Monolithe hrají poměrně složitou hudbu, ale to jim nedělá problém přicházet s novými deskami vcelku často. Po necelých dvou letech jsou zpět. Francouzští představitelé neotřelého progově laděného doom metalu vydali desáté řadové album, jmenuje se „Black Hole District“ a symbolika desítky je jím přímo nasycená. Je tu deset skladeb, z nichž pět má rovných deset minut. Druhá pětice slouží jako intra k dlouhému songu a má přesně jednu minutu. Monolithe si rádi hrají s čísly a je to pro ně jedno z poznávacích znamení. Dalším je fakt, že poslouchat Monolithe je velká hudební cesta a označení doom metal je spíše jakýmsi nejjednodušším zastřešením toho, co hrají. V jejich hudbě je hromada motivů z různých stylů a platí, že „Black Hole District“ si žádá více poslechů na vstřebání.
Po první minutovce přichází úvodní song „Sentience Amids The Lights“, který vás uvede do temné a vesmírně znějící atmosféry. Posléze začne hrát pomalý, ale melodický doom metal, který nikam nespěchá, jen vámi pomalu proniká, zvuk je krásný a příjemný na poslech, rozehrávání je poměrně dlouhé a zpěv se dostane na řadu až po pár minutách. Growl rychle vystřídá vzletný čistý zpěv, výrazné jsou klávesy a tajemná nálada.
„To Wander The Labyrinth“ neruší zavedenou atmosféru, je však o něco tvrdší a growl má více prostoru. To neznamená, že nedochází k chytlavým a čistě zpívaným pasážím. Prostor mají prog rockové momenty a závěr songu moc pěkně graduje.
„Unveiling The Illusion“ působí zpočátku přímočařeji. Začne zhurta a tlačí do vás pořádně kousavé riffy. Tempo zrychlí, ale opět se hodí do klidu. Prostředek je ve znamení dlouhé instrumentální pasáže, několikrát se poté výraz posune od tvrdosti k jemnějšímu projevu. Závěr je epický. Zazní mluvené slovo, ale především bicí zrychlují a stejně tak riffy. Mezihra je stejně vždy čistě klávesová atmosférická a dobře poslouží svému účelu. „On The Run To Nowhere“ v úvodu působí jako typická gothic / doomová věc z devadesátek. Překvapí pasážemi jako od mainstreamové rockové kapely. Následuje delší instrumentace a nálada jako by kopírovala tu, kterou může evokovat tajemný obal desky. Jen si to pusťte a přitom si ho prohlížejte... „Those Moments Lost In Time“ uzavírá nahrávku místy až hodně tíživým funeral doom metalem a dá se říci, že se pomalá zamyšlená skladba doomu drží nejvíce z celé desky.
Album uteče dost rychle, ačkoliv Monolithe nejsou tak pestří jako na minulém albu. Stačí jim sevřená tajemná, vesmírná atmosféra a střídání ryze doomových pasáží s melodičtějšími, plnými vzletného čistého zpěvu, k tomu hromady detailů, u kterých slyšíte, že se Monolithe hlásí i k progresivnímu rocku. V rámci Monolithe nepředstavuje album žádnou revoluci, kapela pokračuje v jedinečném stylu.
|