Těžko říct, jestli jména Obscura Religio, Kosmopyria a Munarheim zarezonují v hlavě někomu jinému, než jen zkušenému znalci německé folk-metalové (potažmo blackově-gotické) scény. Pokud slyšíte na jména Ensiferum, Turisas, Eluveitie, či (a tam jsme úplně nejblíž) Equlibrium v jejich dřívějších letech, možná by stálo za to zbystřit – parta Munarheim, která začala klíčit díky muzikantům z Obscura Religio a Kospyria, až se postupně rozrostla do aktuálního sedmičlenného složení vydala na podzim loňského roku album „Heimkehr“, které možná tak intenzivně nečpí severem, jako hudba finských kolegů, ale pohanštinu se silnou atmosférou z ní ucítíte na sto honů.
V podstatě by se dalo říct, že na jednom břehu stojí bojovně naladěný frontman Pascal Pfannenschmidt s armádou velmi akčních bicích a kousavě ostrých kytar, a na druhém břehu všichni ostatní členové kapely a kolemjdoucí hosté, coby mírový sbor, který se snaží zjemnit nemilosrdné ataky svých kolegů. Oba tábory mají dostatek prostoru samostatně, a ať už se vsadí na řež nebo na romantiku, lidovost, či přemýšlivost, obojí spolehlivě funguje. Bouře přijde v momentě, kdy se akční i atmosférické momenty propojí – Munarheim umí s kontrasty parádně zacházet a roste jim pod rukama nepřeslechnutelný celek s agresivní první linií a nadýchaným, občas až bombastickým pozadím.
Za ideální příklad může posloužit závěrečná „…und der Wing sang“. Už fakt, že ji Munarheim roztáhli přes devět minut, naznačuje, že jim není cizí výpravnost. Munarheim jsou schopní vypravěči a Pascal je natolik schopný autor, aby skladbu naplnil poutavým dějem a provedením. Šamansky éterická atmosféra se střídá s nářezem, sborová vzletnost se přetahuje o pozornost s přímočarým řevem, když je potřeba zjemnit, vystoupí do popředí píšťalky, v půlce přijde totální zlom do meditativní pasáže s akustickou kytarou, následovaný symbiózou závěrečného frontálního útoku, hystericky vypjatého hlasu, pompéznosti i klávesové katarze. To jsou elementy, které Munarheim rádi a dobře využívají v rámci celého alba, a nezáleží, jestli je základem poměrně veselá nota ve vynikající „Sei du das Licht“, či zdánlivý klid v úvodu většiny písní, jež postupně nabobtnají do velmi košaté a ostré podoby, a to i v případě titulní „Heimkehr“, která se z počátku tváří jako intimní bardovská záležitost, ale stejně končí v invazivní nadýchanosti, silných sborech a útočném vokálním skřípotu.
Byť to může vypadat, že Munarheim vaří kompozice podle jednoho receptu, jsou jednak pestří, jednak střídmí – album má necelých osmatřicet minut, a každá z nich je plná buď děje nebo atmosféry. Do detailu propracované skladby, důkladně vypilovaný zvuk a pohlcující přirozená atmosféra mají za důsledek to, že z „Heimkehr“ je jedno z nejpříznivějších překvapení loňského roku.
|