Ačkoliv jsou Cats In Space na hudební scéně pouze deset let, mají na kontě už sedm alb, což z nich v současné trochu líné době dělá jednu z nejpracovitějších kapel v AOR ranku. Ten je trochu ošemetný, jeho přitažlivost stylu byla silně devalvována zarputilým úsilím vydavatelství Frontiers Music, které staví jeden AOR projekt za druhým a skutečnost, že je pod většinou z nich podepsán všeuměl Alessandro Del Vecchio z nich dělá nezajímavá, jako vejce vejci podobná díla. A je jedno, jakou hvězdu firma postaví za mikrofon, protože fanoušek tuhle hru prokoukne.
Cats In Space takový případ nejsou. Jde o sestavu, která se rekrutuje ze známých muzikantů britské scény. Kytarista Greg Hart hrával v osmdesátých letech s kapelou Moritz a v roce 1992 se podílel na albu „Aqua“ od legendární kapely Asia.
Bubeník Steevi Bacon vstoupil do povědomí spoluprací s legendárním kytaristou Robinem Trowerem (The Robin Trower Band, ex-Procol Harum), kytarista Dean Howard hrával s poprockovými T`Pau, následně s Bad Company a zpěvákem Little Angels Tobym Jepsonem. S Cats In Space svého času zpíval Paul Manzi, což dnes už neplatí, protože vokalista našel uplatnění u legendárních The Sweet, u Cats In Space jej v roce 2020 zastoupil Damien Edwards, který v kapele působí dodnes. Jeho hlas je jednou z deviz souboru a tím, co dělá jeho tvorbu zajímavou. Přestože jeho barva není nejjediněčnější, styl a rozsah mu pozornost zaručí. Nejvíce Cats In Space odliší od tuctových AOR kapel rukopis. Nevychází ze sirupových melodií, jejichž tvůrci si myslí, že koketérie s popem osmdesátých let jim přinese úspěch, ale z tradic AOR sedmdesátých let, v nichž se objevují vlivy prog a art rocku.
Novinka „Time Machine“ v zásadě ukazuje, že kapela zraje jako víno, ačkoliv žádný výraznější kvalitativní skok oproti minulým deskám se čekat nedá. Spíše album ukazuje, jak kapela vybrušuje svůj styl. Album otevře titulní věc, která po lehce magickém začátku nastolí oslavný tón, kapela kupodivu nehrábne tvrdě do strun, ale spíše pomalu rozehrává hru, v níž se na první místo kladou melodie, přednášené sebejistý Edwardsem, směřující ke stadionovému refrénu, jemuž dominují skvělé vícehlasy v glam rockovém stylu sedmdesátých let. Titulní věc také ukáže hitové schopnosti, jakými kapela disponuje a které potvrzují další kusy, například o poznání svižnější „My Father`s Eyes“ a „Occam`s Razor (Not The End Of The World)“ s výborným zapojením dechové sekce, mezi něž se vklínila trochu nenápadná balada „Crashing Down“, která přece jen skvěle rozjíždějící se začátek alba trochu zpomalí.
Pomalé kusy jsou na desce trochu na obtíž, „Forever & Ever“ také příliš nezafunguje a jinak pěkná „When Love Collides“ trpí tím, že její melodie až příliš připomenou „Only Woman Bleed“ od Alice Coopera. Mnohem silnější jsou Cats In Space jak v tvrdších, přímočarých kompozicích „Run For Your Lives“, či „Immortal“, nebo v rozmáchlejších a dramatičtějších věcech „This Velvet Rush“ a „Yesterday`s Sensation“, které se stále více zakusují do uší a nutí posluchače se k desce znovu vracet. Z těchto nejlepších chvil sálá obrovský nadhled a zkušenosti členů kapely, jenž z Cats In Space dělají zasloužilou stálici scény, i přestože doba jejího působení není dlouhá.
„Time Machine“ je na současné AOR scéně jako doušek průzračně čisté vody mezi všemi břečkami, které se sypou z nejrůzněji slepovaných projektů. Kapelu se vyplatí sledovat, vzhledem k její pracovitosti je šance, že posluchače dokáže zásobit pořádnou dávkou kvalitní hudby.
|
