Grave Digger letos oslaví pětačtyřicáté narozeniny. Není moc těch, kteří by fungovali takovou dobu, a už vůbec není moc těch, kteří by si po celé období zachovali natolik solidní formu, abyste v jejich portfoliu nenašli žádné odpadky. Dopracujete-li se takhle veteránského věku, máte určitou výhodu v tom, že jednak od vás nikdo nečeká žádné novoty a progres, jednak už řada fanoušků přimhouří oko nad tím, když jedete trochu na rutinu. Tak nějak to začínalo vypadat nejen s Grave Digger, ale i s vedlejšákem Chris Boltendahl`s Steamhammer, který naznačil fakt, že kdyby se frontman hrobníků spustil v jakémkoliv jiném žánru, stejně mu z toho vyleze osmdesátkový heavík a nezaměnitelný výraz Grave Digger – je to dané jednak jeho hlasem, jednak do morku kostí zažraným typickým výrazem kapely.
Tato dvě alba s charakteristickým Boltendahlovým rukopisem mě lehce utvrdila v přesvědčení, že u Grave Digger je definitivně zakonzervováno. Jenže hrobníci našli olej, jímž svou spolehlivě šlapající mašinu promazali a na světě je deska „Bone Collector“, která ani v nejmenším nezapře místo svého původu, ale zní až nečekaně svěže. Olej se paradoxně našel u Steamhammer – když vloni opustil Grave Digger kytarista Axel Ritt, stáhl k sobě Boltendahl z vedlejšáku kytaristu Tobiase Kerstinga, který měl podstatný podíl na vyznění alba „Reborn In Flames“ (při poslechu novinky člověka maně napadne, že polévání živou vodou se začalo dít ještě před jeho příchodem a zapříčinilo Axelův odchod) a Grave Digger zní jako za mlada.
Dá-li se podle dosavadní diskografie fanouškovská obec kapely rozdělit na dvě části (na tu, která dává přednost strohému, nekompromisnímu heavy metalu, a na tu, které má v oblibě atmosféricky nadýchané a výpravné věci), je třeba zdůraznit, že na „Bone Collector“ bude mít první parta hotové žně a druhá přijde poněkud zkrátka, nicméně nepředpokládám, že by toho kdokoliv litoval. Grave Digger totiž kolem sebe dští síru, rytmika burácí ze všech sil (občasné vytažení Beckerovy basy je velmi chutné), riffy odřezávají uši, hlavy i končetiny, a Boltendahlovu rašpli v hrdle musel její majitel před nahráváním důkladně přebrousit. Výsledkem je valivý masivní monument s několika silně zapamatovatelnými a vyřvatelnými slogany a spoustou vyhrocených sól, v němž je s výjimkou závěrečné semi-balady „Whispers Of The Damned“ (částečně lízátko pro milovníky atmosféry) zbytečné poukazovat na jednotlivosti, jelikož Grave Digger v nich drtí v každém okamžiku velmi silného a konzistentního celku.
Zpět ke kořenům? Zcela jistě tuto frázi v souvislosti s „Bone Collector“ uslyšíte a je to jeden z těch šprochů, na kterém je pravdy víc než trochu. Další potvrzení teorie, že když ze sebe vydolují potřebnou jiskru, můžou staří pardálové nabídnout leckdy víc, než mladá krev.
|
