Řadě příznivců nemohla uniknout mnohem slabší forma, kterou kapela měla na desce "School`s Out", ačkoliv titulní hit táhl desku vzhůru hitparádami a stal se šlágrem prázdnin roku 1972 po celé Americe. Kapela měla plošný hit (s "I`m Eighteen" se jí to v takovém měřítku nepovedlo), a tak si mohla říct, že skutečně prorazila. Přestože zbytek materiálu na albu byl nepokrytě slabší a skladby z něho začaly brzy opouštět koncertní program, výsledkem bylo nevídané druhé místo v americké hitparádě. Úspěch slavilo i následné turné, které neslo výrazné kabaretní rysy, takže některá část fanoušků už začínala lámat nad kapelou hůl, protože se údajně zpronevěřila předchozí, striktně hardrockové etapě desek "Love It To Death" a "Killer".
Jenže kapela byla spokojena tam, kde byla a příliš do minulosti se vracet nechtěla. Obrovský kus popularity jí přineslo rozhodnutí vlády Velké Británie o zákazu koncertování po celém království, vzhledem k opulentní, hororové i lehce nechutné show, což přiživilo status legendy, čehož obratný management uměl dokonale využít. V domovské Americe Alice Cooper byli hvězdami a povedlo se jim překonat status někdejšího chráněnce Franka Zappy, který měl v začátcích kariéry ohromný čuch na jejich talent, dal Alice Cooper křídla a ti mu ulétli. Ega letěla nahoru, původní kamarádství začínalo brát za své, a to i přesto, že sestru bubeníka Neala Smithe, která pro kapelu navrhovala kostýmy, pojmul za svou manželku basista Dennis Dunaway.
Důležitou složkou byl producent Bob Ezrin, která v návaznosti na předchozí úspěch navrhl název nového alba "Billion Dollar Babies" a protlačil na něj úvodní skladbu, coververzi "Hello Hooray" od kanadského zpěváka a skladatele Rolfa Kempfa z roku 1968. Ta desku otevřela v podobném stylu, v jakém byla vedena předchozí nahrávka "School`s Out", ovšem její přítomnost není úplně opodstatněná a Cooperem nikdy příliš nevysvětlená. V klasické kompozici skladatelského vzorce Alice Cooper - Michael Bruce "Raped And Freezin`" kapela výrazové prostředky minulé desky opouští a servíruje nepříliš komplikovanou a posluchačsky velmi přístupnou nahrávku. Tento trend záhy korunuje další velký hit kapely "Elected", který se dokáže zařadit po bok "I`m Eighteen" a "School`s Out". Přestože do něj kapela s Ezrinem přimíchala výborně použité dechy, jde o velmi výraznou hard rockovou věc se sebejistým Cooperem, jenž předvádí velmi nasupený a horlivý výkon.
Ve velkém stylu kapela pokračuje s titulní věcí, která má úderné riffy po vzoru britské hardrockové školy, do nichž na milimetr přesně zapadá ikonický refrén. Za připomenutí stojí výtečná kytarová sóla, jimiž je skladba prošpikována. Nemá nemá je na svědomí Glen Buxton, ale studiový hráč Steve Hunter, který byl přítomný ve studiu s kolegou Dickem Wagnerem, vždy připravený zaskočit ve chvíli, kdy byl Buxton indisponován. Tomu vypověděla službu slinivka, za což mohla silná alkoholová závislost a na desku přispěl jen v omezené míře, většinu sól nahrál Hunter. Jeho majstrštykem navždy zůstane výtečná "No More Mr. Nice Guy", kterou jako jednu z mála natočil a které se spolu s rozjuchanou "Elected" stala největší hitem alba.
V jejich obřím stínu stojí velmi povedená "Unfinished Sweet" i glam rockově vyzývavá "Generation Landslide", které platí za výborné kompozice a vyvažují trochu zbytečnou "Silly Things", jež je jakýmsi odrazem psychedeličtější tváře Alice Cooper, která už skoro zmizela. Velmi sympaticky působí archaická "Mary Ann", v níž Cooper pěje pouze v doprovodu klavíru, čímž se znovu přibližuje kabaretnímu podání "School`s Out", ovšem zde je půvab dvacátých či třicátých let zachycen o poznání lépe, než na minulé desce. Vyloženě přitažlivě zní závěrečná "I Love The Dead", ve které kapela odhazuje hard rockovou tvář a vytváří atmosféru, která našla uplatnění na strašidelných představeních a hororových exhibicích, z nichž největší se konala v brazilské São Paulu, kde se Alice Cooper zapsali do Guinessovy knihy rekordů s koncertem o největším počtu diváků (158 tisíc) v hale.
Jestliže každé předchozí album znamenalo vzestup, s "Billion Dollar Babies" Alice Cooper doslova explodovali. Zcela oprávněně, protože dosáhli jasného vrcholu. Kam ale cesta mohla pokračovat vzhledem k problémům dvou nejviditelnějších osobností? A jestliže se Alice Cooper stával stále více sebestředným despotickým šéfem, Glen Buxton se utápěl v alkoholových a drogových závislostech.
|
